Goldberg také podotýká, že nikdy nevolil republikánského kandidáta na presidenta USA. Těžko jej tedy označit za novináře apriorně konzervativního, pravicově orientovaného či alespoň stranícího politické pravici. Goldberg se prostě snažil dostát tomu, co považoval v žurnalistice za hlavní: podávat co možná nestranný obraz světa kolem nás, zprostředkovávat informace a jejich souvislosti tak, aby si divák či obecně příjemce mediálních sdělení dokázal utvořit svůj vlastní pohled na události a jejich aktéry.

Řekli byste, že to jsou samozřejmé věci. Že nic většího od novinařiny nechceme ani dnes, než aby pokud možno bez jednostrannosti a dezinformací zobrazovala svět, v němž žijeme, a tím nám i usnadňovala orientaci v něm. Proto si kupujeme noviny, posloucháme rádio, sledujeme televizi, a čím dál víc také internet. Chceme být informováni, nikoli vedeni. Chceme znát fakta, ne poučky a návody, jak co chápat a jak se kdy zachovat. Od novinařiny zkrátka očekáváme službu, kterou si jinde nekoupíme.

Tak by to mělo být v demokratickém systému. Totalita tradičně využívala média k šíření propagandy a dezinformací, které mají občana životem vést, jeho svobodu usměrnit a omezit, nikoli naopak rozšiřovat a zpestřovat. Což je optimální role médií v zemích demokratických. Odpovídá však tento předpoklad realitě?

Goldberg působil ve Spojených státech, považovaných po léta za kolébku a jedno z mála jistých a trvalých hájemství demokracie a svobody. Přesto Goldberg velice tvrdě narazil, když upozornil veřejnost na to, že její svoboda je omezována, usměrňována, deformována – díky médiím a novinářům. Po čtvrtstoletí práce na obrazovce si začal stále silněji uvědomovat, že je součástí velké mašinérie na výrobu polopravdy. Namísto toho, aby v pohodlí vyčkal regulérního odchodu do výslužby a užíval si vydobytých pozic špičkově placené mediální celebrity, pustil se Goldberg do – jak poté zjistil – marného boje s větrnými mlýny. Totiž s novinářským cechem. Na základě jedné očividně zkreslené televizní reportáže napsal pro deník Wall Street Journal kritický článek, v němž popsal, jakými metodami dochází v televizním zpravodajství k manipulaci divákem. Na první pohled nešlo o žádnou bombu. Prostě jeden novinář popsal některé chyby, jichž se jeho branže dopouští. S dobrým úmyslem svému cechu prospět, ne jej poškodit. Dotkl se tam ale jedné primární příčiny, proč dnes média jsou, jaká jsou. Vyjádřil to takto:

Existuje řada důvodů, proč se na televizní zprávy dívá stále méně lidí, a jsem stále víc přesvědčen, že jedním z nich je i skutečnost, že nám naši diváci prostě nedůvěřují. A mají pro to dobré důvody. Starý argument, že velké televizní stanice a jiné mediální elity jsou liberálně orientované, je tak očividně pravdivý, že už téměř nemá smysl o něm diskutovat. Ne, nescházíme se v potemnělých zákoutích, abychom spřádali plány jak zprávy zkreslit. Není to totiž nutné. Pro většinu reportérů je to docela přirozené.