Proti stávajícímu prezidentovi Miloši Zemanovi stálo 8 dalších kandidátů, kteří, snad s výjimkou Petra Hanniga, měli hlavním bodem programu právě snahu odstavit dnešního prezidenta. Někteří pak měli i jiný program, např. Mirek Topolánek, Vratislav Kulhánek nebo Jiří Hynek, avšak překvapivě neuspěli (Topolánek získal jen 4,3%, Kulhánek 0,47 %, Hynek 1,23 %). Zatímco ostatní kandidáti – Drahoš, Horáček, Fischer, Hilšer – kromě „anti-zemanismu" nenabízeli víceméně nic. Přesto v součtu získali cca 2,8 milionu hlasů, což odpovídalo cca 55 % celkového výsledku (platných hlasů bylo odevzdáno celkem 5 148 141). Tato čísla povzbuzují v „anti-zemanovském" táboře optimistická očekávání. Zeman přece dostal jen 1 985 547 hlasů, což v celkovém výsledku dalo 38,56 %. Druhé kolo, v němž „anti-zemanovci" hlasitě podporují Jiřího Drahoše, se jim zdá již nyní jasné.

Myslím, že tento optimismus není na místě, neboť zapomíná na řadu okolností. Předně: jsme-li už u čísel, stojí za připomenutí, že letos dostal Zeman v 1. kole zhruba o tři čtvrtě milionu více hlasů než v roce 2013 (tehdy to bylo 1 245 848 hlasů, tedy výsledek 24,21 %). To se dá interpretovat jediným způsobem: Zeman svým dosavadním mandátem přesvědčil, že dělá svou práci tak, že dostal na svou stranu i mnoho těch, jimž dříve nevoněl.

V roce 2013 – v druhém kole - bylo odevzdáno celkem 4 958 576 platných hlasů. Z toho ale na své konto připsal Karel Schwarzenberg jen 2 241 171 hlasů, což mu vyneslo jen málo přes 45 % v celkovém součtu. Představa, že se víkendový výsledek „anti-zemanovců" (2,8 mil.) automaticky přetaví ve vítězství Jiřího Drahoše ve 2. kole, je tedy na první pohled zpochybnitelná. Důvodů je řada:

Podle mnoha odhadů nepřišlo k urnám ještě jisté, těžko odhadnutelné množství lidí, kteří by volili Zemana, prostě proto, že počítali předem s jeho vítězstvím, a proto se nenamáhali dojít do volební místnosti. Bude-li chtít Zeman vyhrát i ve druhém kole, právě tyto lenivé (ne)voliče bude muset zaktivizovat. Tábor „antizemanovců", nebo prostě oněch osmi proti Zemanovi stojících kandidátů zdaleka není jednotný. Pokud necháme stranou Petra Hanniga a Vratislava Kulhánka, kteří dostali v součtu jen asi 50 tisíc hlasů (čili jen 1% celkového počtu), tak ani zbylých šest kandidátů nevykazuje zdaleka tak jednotnou nabídku, jak by se zdálo. Jeden argument za všechny: výrazně se liší v postoji k migraci. Výslovně ji odmítl Topolánek (4,3 %) a Hynek (1,23 %), ale velice kriticky a střízlivě se k ní stavěl i Horáček (9,18 %). Není možné automaticky předpokládat, že lidé s odmítavým postojem k uprchlickým kvótám podpoří horlivého „vítače" Drahoše (26,6 %).

Podobný postoj k migraci jako on sdílí v zásadě jen Pavel Fischer (10,2 %) a Marek Hilšer (8,8 %). Ale ani jejich procenta nemůžeme mechanicky sečíst. Podle řady předvolebních odhadů se předpokládalo, a myslím, že oprávněně, že Hilšera budou volit zejména mladí lidé, a to především z velkých měst a vysokoškolského prostředí (v zásadě titíž, kdo v parlamentních volbách volili Piráty) – to je skupina lidí, jimž je sympatický nízký věk kandidáta a líbivá hesla o srdci na Hradě. Že je to heslo prázdné, pro tento typ voliče nehraje roli. Volí spíše emotivně, než rozumem.

Ani u Horáčkových voličů (9,18 %) nelze automaticky předpokládat, že půjdou za Drahošem. Horáček je kreativec, umělec, do jisté míry bohém, má za sebou úctyhodné textařské dílo, ale i minulost hazardního hráče. To je kombinace vzbuzující sympatie u trochu jiného voliče, než takového, který volí těžko překonatelného suchara Drahoše. K tomu asi nejblíže budou mít voliči Fischerovi (10,23 %). Stejně jako Drahoš, i Fischer mával nad hlavou transparentem s nápisem Václav Havel. Jenže i tato dnes už historická postava národ spíše rozděluje, než by sjednocovala. Postoj k Havlovi a jeho nepolitické politice byl ústředním tématem většiny vnitropolitických turbulencí v průběhu celých bezmála třiceti polistopadových let.

A last, but not least, nelze v žádném případě spoléhat na to, že všichni ti, kdo volili proti Zemanovi (kohokoli jiného), půjdou volit i do druhého kola. I v roce 2013 byla účast ve druhém v kole nižší, a přičítám to i tomu, že ne každý, kdo nechtěl už tehdy Zemana, zároveň chtěl Schwarzenberga. Hra je tedy stále otevřená a zatím nic nikoho neopravňuje k velkému triumfátorství. Vezmeme-li v potaz, jak média, zejména ta mainstreamová, snad kromě MFDnes,voliče masírují někdy i dost nechutným „anti-zemanismem" (zvláště nevkusné je to neustálé poukazování na jeho zdravotní stav – mimochodem, kdo se kdy ptal na zdraví Václava Havla, že...), tak nás čekají ještě perné dva týdny.

Tím, kdo však už nyní je hlavním poraženým, nejsou neúspěšní prezidentští kandidáti, nýbrž právě naši novináři. Jejich velmi často nepokryté fandovství či naopak antipatie je usvědčuje z nedostatku novinářské etiky a profesionality a dělá z nich pouhé propagandisty.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami