Vážený Josefe Škvorecký, či snad Danny Smiřický, či prostě Errole,

všechna ta oslovení vyjadřují část celku, tři tváře muzikanta, spisovatele, znalce jazzu a dobrých detektivek – a také jeden z nejdůležitějších symbolů mé generace. Jakožto autor Josef Škvorecký jste se ve svých příbězích vtěloval do Dannyho Smiřického - mladíka z okresního města s metropolitní duší, osobní přátelé Vám říkali Errol, jistě v odkazu na Vaše milované americké jazzmany. Pro mě jste a zůstanete především svědkem a zapisovatelem „hořkýho světa“. Právě tak a velice přesně, se jmenoval skvělý výbor z Vašich povídek vydaný na sklonku 60. let, která začala nadějně – Vaším vstupem do literatury a bojem o klíčový generační román Zbabělci – a skončila beznadějně – Vaším odchodem za Velkou louži. Odtamtud jste se připomínal neúnavným nakladatelským donkichotstvím – prošla Vám rukama nepřeberná řádka českých autorů a jejich děl, která by bez Vašich ´68 Publishers sotvakdy spatřila světlo světa. Myslím, že není přehnané říci, že toto dílo připomíná rané obrozence s jejich soustavnou snahou uchovat to živé, co v jazyce, slovesnosti a obecně kultuře zůstává, pro příští generace. Vy jste to své činil v jiných dobových a politických souvislostech, ale význam té práce to rozhodně neumenšuje.

Hořkej svět, to bylo zjevení, pro mne, čtenáře ještě neopeřeného. Objevil jsem tu knihu v zelené vazbě v zadní řadě knihovny mé matky, před ní byla postavena Kronika Pickwickova klubu, asi proto, že byla třikrát tlustší a svým objemem skryla ono zapovězené čtivo před očima nenechavců. Přečetl jsem to (Hořkej svět, samozřejmě, nikoli Dickense, toho až mnohem později) na jeden nádech. Příběhy z města K., tedy Vašeho Náchoda, zejména ty protektorátní, s trvalou hrozbou jako půdorysem života, který jste si - navzdory všemu – dokázali užít aspoň trochu po svém, svobodně. Tehdy jste se naučili sehrát aspoň malého betla s mocí, když jste přejmenovávali zakázané písně černého lidu Ameriky na neutrální české „skočné“ či „kvapíky“. Tutéž dovednost jste pak cizelovali o pár let později, to když se svobodná (free) hudba zpoza Atlantiku nehodila zase novým mocným: podstata toho betla zůstala, i když hrozby většinou nebyly už tak hrozivé a fatální, ale přece. Ty hořké příběhy z neveselých let jsou vlastně esencí přežití. Velikosti a odvahy ducha proti slabosti síly.

Je ovšem příznačné, že s takovou výbavou jste se nehodil do žádného z těch klauzurních a uniformních režimů. A i když za modrým horizontem zmizela častušková léta padesátá a v oteplujícím se klimatu let šedesátých řada Vašich kolegů - spisovatelů, ještě včera opěvujících Stalina, náhle začala objevovat Franze Kafku, pořád jim zůstala ona černobílá třídní optika, dělící svět na spojence a nepřátele. Vy jste i v tom obrodném třeštění zůstal solitérem, který si uchoval svoji osobitost, svou nekonfliktní jazzovou letoru, svůj hravý smysl pro suchý anglický humor, svou vnitřní svobodu.

Když jsem svrchu zmínil, že jste byl pro nás inspirací, myslel jsem to nejen obrazně. Někdy v půlce 80. let jsem sepsal do tehdy docela solidního týdeníku Tvorba referát o jazzovém festivalu, který se konal v pražské „Julděfuldě“. Vetkl jsem co motto do úvodu článku citát z Vaší knížky Ze života lepší společnosti. Zněl takto: „Ach, ty dnešní jazzy! Jest to hudbou koček!“ Podepsán: Rada Prudivý, postava z té Vaší povídky, excelentní blb okresního formátu, jemuž dozajista stál modelem nějaký skutečný místní bafuňář z toho Vašeho městečka K. Světe, div se, článek vyšel. Dobový cenzor byl buď nevšímavý, nebo, to spíše, nedosti sečtělý. Historka o radovi Prudivém mu protekla mezi prsty. Tak jsem měl takovou malinkatou revoluční radost, asi jako když jste Vy kdysi přejmenovávali foxtroty na kvapíky.

Pak čas trhnul oponou, je jaro roku devadesátého a dostávám pozvání na soukromou párty s hostem, jenž se vrací po létech, byť na skok, domů. Tím hostem jste byl Vy. Když mě Vám kdosi představoval, zamyslel jste se a pak jste za těmi svými brejličkami zamžikal a povídáte: „Heleďte, nepsal jste do Tvorby ten článek s radou Prudivým?“ Teď bylo zas na mně polknout nasucho údivem. Jak to může vědět? Někdo sečtělejší, než ten nepozorný cenzor, mu to tehdy za moře poslal, a on se tam pak mohl potrhat smíchy. Aneb další poučení: za určitých okolností může být z Prahy do Toronta mnohem blíž než z Toronta do Prahy.

Za pár dnů to bude už pět let, dělících nás od chvíle, kdy jste odešel do jazzového nebe za svými tenorsaxofonisty. Připomínám si teď jiné setkání, byť jenom na dálku. Když, v roce Vašich osmdesátin, 2004, uspořádal Náchod velkou slávu k Vaší poctě, promluvil tam tehdy i prezident Václav Klaus. Pár dnů předtím mě požádal o několik myšlenek do toho projevu. Ta hlavní, kterou jsem mu nabídl a která také zazněla, byla tato: Josef Škvorecký byl svobodný muž v nesvobodném světě.  Nic přesnějšího bych nevymyslel ani teď.

A tak Vám, vážený a milý Errole, v tuto chvíli jen poděkuji. Za všechny, jimž jste ukázal, že i v „hořkým“ světě se dá žít tak sladce.

V úctě

Petr Žantovský