Za pár dnů, konkrétně 17. května, si připomeneme výročí ze všech nejkulatější, totiž přesně sté, události, která nikdy nebývala preceptory dějepisu příliš připomínána, a to ani za minulého, ani za dnešního režimu. Toho dne, v roce 1917, byl vydán Manifest českých spisovatelů, první veřejné prohlášení za první světové války, které požadovalo sebeurčení českého národa.  Manifest byl adresován českým poslancům Říšské rady a podepsalo ho přes 200 českých spisovatelů, novinářů a vědců. Autorem byl Jaroslav Kvapil, tehdejší ředitel činohry českého Národního divadla. Poslanci měli podle manifestu přestat být loajální k Rakousko-Uhersku a podporovat práva českého národa a českého státu anebo odstoupit z Říšské rady.

Mezi signatáři manifestu najdeme celou tehdejší českou, elitu, a to bez ohledu na osobní stranické a politické směřování. Manifest svou základní myšlenkou totiž dokázal spojit i jména tak protichůdná,  jako byli bratři Čapkové a Marie Majerová, Viktor Dyk a Zdeněk Nejedlý, Jakub Deml a Ivan Olbracht. Manifest šel napříč generacemi – vidíme zde podpis Aloise Jiráska i Petra Křičky, jen máloco společného – kromě souhlasu s tímto vyjádřením – měli třeba Emanuel Rádl a Helena Malířová, manifest spojilo i rustikálního realistu K. V. Raise a mystika Otokara Březinu. A čtěme další jména: Jindřich Šimon Baar, Karel Matěj Čapek-Chod, Jan Herben, Adolf Heyduk, Emanuel Chalupný, Karel Klostermann, Eliška Krásnohorská, Josef Štefan Kubín, Jiří Mahen, Josef Svatopluk Machar, Vilém Mathesius,  Alois Mrštík,  Arne Novák, Antonín Sova, Antal Stašek, František Xaver Svoboda, Růžena Svobodová, František Xaver Šalda, Anna Marie Tilschová a další.

Stojí za to ocitovat hlavní myšlenky Manifestu: „Českému poselstvu na říšské radě! Obracíme se k Vám, pánové, ve velké době našeho národního života, v době, za niž všichni budeme odpovídati celým staletím. Obracíme se k Vám, k poselstvu českého lidu, dobře vědouce, že my čeští spisovatelé, osobnosti v našem životě veřejně činné a známé, máme nejen právo, nýbrž i povinnost, mluvit za rozhodnou většinu českého světa kulturního a duchovního, ba i za národ, jenž sám promluviti nemůže. Co nejdříve sejde se říšská rada a politickému zastupitelstvu českého národa naskytne se poprvé za války příležitost, aby z její tribuny projevilo všechno, co se dosud projeviti nemohlo ani tiskem, ani jiným veřejným způsobem....

Nuže, pánové, aspoň tam buďte pravdivými mluvčími svého národa, aspoň tam povězte státu i světu, co Váš národ chce a na čem trvá! Aspoň tam splňte svou svatosvatou povinnost a zastaňte se českých práv a českých požadavků v této nejosudovější době světových dějin způsobem nejrozhodnějším a nejobětavějším, neboť nyní rozhoduje se o českém osudu na celá staletí! ...

Teď však se otevírají brány rakouského parlamentu, a politickým zástupcům národů poprvé se naskýtá příležitost, aby, budou-li chtíti, svobodně mluvili a jednali. Cokoliv řeknou a cokoliv ujednají, uslyší se nejenom doma, nýbrž i v celé Evropě, ba v zámoří. Na Vás pánové, jakožto na mluvčí českoslovanského národa pohlížeti budou dnešek i budoucnost, a není sporu, čeho po Vás žádají. ...

Evropa demokratická, Evropa národů svéprávných a svobodných jest Evropou zítřka a budoucnosti. Národ žádá po Vás pánové, abyste byli s touto velkou dějinnou chvílí, abyste jí věnovali všechny své schopnosti, abyste jí obětovali všechny jiné zřetele, abyste v té chvíli jednali jako mužové nezávislí, mužové bez všelikých závazkův a prospěchův osobních, mužové svrchovaného mravního a národního vědomí. Nedovedete-li učiniti zadost všemu, čeho národ po Vás žádá a co Vám ukládá, vzdejte se raději svých mandátů, prve než na říšskou radu vejdete, a odvolejte se k své nejvyšší instanci: k svému národu!“

O dva roky později, už v kontextu svobodné republiky, vrátil se k Manifestu Karel Čapek. Napsal:  „Od projevu spisovatelů počal mluviti národ a to, co bylo přednášeno z tribuny vídeňské sněmovny, bylo již mluveno, lze-li tak říci, s uchem přiloženým k srdci národa. Průlom byl učiněn… A můžeme dnes říci otevřeně: nebýti tohoto průlomu, byla by pravděpodobně česká politika ve Vídni vypadala zcela jinak, nebylo by horečné práce našich exulantů a statečnosti našich zahraničních vojáků dáno celonárodní pozadí a národní sankce, jež pohnula spojence k tomu, aby oficiálně uznali náš boj o svobodu. Nezapomeňte, že v prvé polovici roku 1917 byla mezi spojenci živena myšlenka separátního míru s Rakouskem. Každý loajální projev českých poslanců byl okázale rozšiřován švýcarskými agenturami. Scházelo maličko, aby vzniklo o našich zájmech mínění nejosudnější. Před dvěma lety tedy spisovatelé čeští, věrni své staleté tradici vlastenecké a demokratické, zasáhli do našich dějin jako hlas národního svědomí. Vzpomínáme-li toho, je to proto, aby se vždy vědělo, kdo splnil svou národní povinnost vedle těch, kteří v ní selhali. Dnes, ve dnech demagogie slibů, nutno důrazně ukazovati na vykonané činy. Vy, kteří jste dnes plni politiky, velkých slov a podivné odvahy, kde jste byli před dvěma lety a co jste činili? Místo pro vykonané činy! Nikoli z vděčnosti, nýbrž ze studu ustupte, aby národ viděl přes vaše ramena a lokty na dějiny několika posledních let!“

K těmto slovům bohužel ani dnes není mnoho co dodat. Snad že už nejde o rakouskou monarchii, nýbrž bruselskou „byroarchii“, ale to je změna jen nepatrná. To podstatné, naše tradiční podlézavost silnějším, jen vlastní zájmy sledující přikyvovačství, držení se sukně zdánlivě mocné, to všechno je ve své podstatě stejné, a to přes propast rovné stovky let. Naši dnešní zástupci ve směšném panoptiku Evropského parlamentu bez pravomocí, zato však s opulentním rozpočtem, z drtivé části mlčí, souhlasí nebo obojí zároveň: mlčky souhlasí. A to s čímkoli, co je jim předneseno vrchností z Evropské komise, protože si dobře uvědomují, že nesouhlas, či dokonce odpor by znamenal jejich exkomunikaci a výhost z budoucích kandidátek. Že by nějaké významnější procento našich europoslanců byť jen tušilo, že se před sto lety nejlepší hlavy národa obraceli k jejich stejně konformním předchůdcům, o tom silně pochybuji. Samozřejmě, výjimky jsou, od Jana Kellera nalevo po Petra Macha napravo. Ale co zmůžou? Snad jen zachovat si tvář.

V těchto dnech je snad nejskloňovanějším slovem politicko-mediálního žargonu slovo „frexit“, tedy možnost, že by v případě vítězství Marine LePen ve francouzských prezidentských volbách došlo k podobnému vývoji jako ve Velké Británii, totiž k odchodu země z nadstátního útvaru, který je už beztak dávno v naprostém rozkladu a trpí ekonomickou a morální sepsí. Migrační vlna byla jen urychlovačem pohybu těchto nádorových částic. A Francii zasáhla asi nejsilněji - pravda, i díky neschopnosti její vlastní reprezentace, kterou si ale Francouzi sami svobodně, leč značně neprozíravě, před časem zvolili. Nyní mají možnost volit znovu. Jsou pod strašlivým tlakem – zevnitř i zvenčí, Brusel ví, že mu jde o vše, a vše obětuje pro byť jen dočasné prodloužení své podlomené mocenské existence. Ale čím víc bude dnes Unie tlačit na pilu, tím rychleji přinutí členské země tu pilu vzít a prostě se z té společné mapy odříznout. Jak se říká, teď už otázka nezní „zda“, nýbrž „kdy“.