Tyto nároky byly vznášeny průběžně po celé období od konce 2. světové války. Za komunistů spíš jen tak rétoricky, od bavorského piva, protože bylo jasné, že tehdejší rozdělení geopolitických sil nic takového jako sudetoněmecký revanš nepřipustí. To až polistopadové elity natáhly ruku vlídně vpřed a začaly rozdávat – omluvy, přísliby, vábničky, které naše exkrajany, resp. jejich potomky, volající po navracení majetků a moci u nás, posilovaly ve víře, že jejich věc je na slibné cestě.  Tím svrchu zmíněným datem, které mělo vše změnit, byl 21. leden 1997. Toho dne český premiér Václav Klaus a německý spolkový kancléř Helmut Kohl podepsali v Praze Česko-německou deklaraci. Stálo v ní mj. toto: „Spáchané křivdy náležejí minulosti, a (oba státy) tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě,“ pročež „obě strany prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.“ Od toho dne nás dělí právě dvacet let a český ministr kultury s německým příjmením jezdí do Německa panáčkovat před sudetskými protagonisty. Zjevně jsme nepoučitelní, aspoň někteří.

Rád bych k této věci připojil vzpomínku na události o pět let mladší. 8. dubna 2002 vydala skupina českých aktivistů výzvu adresovanou poslancům Poslanecké sněmovny s názvem Stop nacionalismu. Čteme v ní mj. následující věty:

„Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky má na návrh svého předsedy Václava Klause a premiéra Miloše Zemana zaujmout jednoznačné stanovisko k těm dekretům prezidenta republiky z roku 1945, které připravily půdu pro násilné vysídlení sudetských Němců z tehdejší ČSR. Podle iniciátorů má na půdě PS zaznít, že jde o věci základního národního zájmu a že česká politická scéna je v nich jednotná. Dekrety prezidenta republiky a násilné vysídlení Němců z ČSR představují bolestný problém, o němž je třeba v české společnosti, a to i na politické úrovni, vést otevřenou debatu. Místo toho jsme svědky pokusu využít rozpoutaných nacionálních vášní k demonstraci falešné národní jednoty, která by navrhovatelům získala body v předvolební kampani. Vyzýváme poslance PSP ČR, aby projevili politickou odvahu a tento pokus o další rozdmýchávání nacionalistických vášní a omezení politické svobody i svobody přesvědčení jednoznačně odmítli.“

Mezi signatáři výzvy, která zcela zjevně hrála do karet sudetoněmeckým zájmům a de facto ignorovala tehdy pět let staré závěry česko-německé deklarace, najdeme samé známé tváře: kritika Vladimíra Justa, hudebníka Michaela Kocába, herce Jana Krause, politologa Rudolfa Kučeru, někdejšího studenta, dnes politika Ondřeje Lišku, aktivistku Moniku Pajerovou, Břetislava Rychlíka, novináře Martina Schmarcze, Pavla Šafra, Jana Urbana, Petrušku Šustrovou, kněze Tomáše Halíka a další. Vesměs šlo o lidi, jejichž jména se objevují pod podobnými peticemi se železnou pravidelností po celá léta od roku 1989. Vždy se zmocní nějakého tématu, tehdy to byla otázka Benešových dekretů, dnes třeba migrace, a na něm demonstrují svoji patřičnost k jednomu názorovému proudu. Tito petenti rozpoutali velké mediální vášně, aby přes spřízněné žurnalisty dokázali svou výzvu náležitě vsugerovat veřejnosti. Oč totiž přesně šlo: v těch dnech zasedala Sněmovna, která se měla mj. vyjádřit k požadavku sudetských Němců na finanční reparace za poválečný odsun ve výši přes 300 mld. korun, což bylo tehdy skoro 50% ročního rozpočtu celé České republiky.

Proti této politické snaze povstala spontánní lidová akce s názvem podobným, ale obsahem docela jiným. Její petice se jmenovala Stop demagogii a obsahovala tento text:

„Už řadu měsíců pozorujeme, že nátlaková skupina politiků, novinářů a spřízněných tzv. intelektuálů zneužívá téma poválečného uspořádání Evropy a Benešových dekretů ke svým vlastním politickým cílům, přičemž tyto cíle vyjadřují zájmy sudetoněmecké, nikoli české. Vrcholem této aktivity je petice Stop nacionalismu, kterou obdržel dne 16. 4. 2002 petiční výbor Poslanecké sněmovny.  Petice výslovně požaduje po zákonodárcích, aby se odmítli zabývat otázkou národních zájmů České republiky. Domníváme se, že demagogické akce tohoto typu poškozují přátelské vztahy České republiky se sousedními zeměmi a ohrožují emancipované postavení České republiky v evropském kontextu. Distancujeme se od těchto aktivit, odmítáme se na nich podílet a vyjadřujeme své pobouření nad tím, že skupina nikým nepověřených jedinců vystupuje jako jediný mluvčí české inteligence a veřejnosti vůbec dovnitř i vně České republiky. Žádáme autory, šiřitele a signatáře petice Stop nacionalismu a podobných nátlakových mediálních akcí, aby nás přestali ,reprezentovat´. Naším zájmem je dobrý současný i budoucí osud České republiky.“

Také tento text se pyšnil oněmi zákonem danými nezbytnými třemi sty podpisy, aby o petici vůbec mohl jednat příslušný výbor Poslanecké sněmovny. Mezi těmito petenty najdeme jména spisovatelů Jiřího Žáčka, Martina Nezvala, Benjamina Kurase, Alexe Koenigsmarka, filmového režiséra Jiřího Svobodu, hudebníka Pavla Foltána, historika Zdeňka Klanicu, ekonoma Karla Kříže, psychiatra Jana Cimického, psycholožku Hanu Fifkovou a další, vesměs jména lidí z tzv. občanských profesí, umělce, lékaře, podnikatele, kteří se většinou do politických aktivit nepouštěli, ale zde cítili potřebu vyjádřit se k agresivní mediální kampani rozpoutané aktivisty motivovanými ze strany sudetoněmeckých organizací.

Tehdy ještě jsme žili v zemi, kde nakonec vítězil rozum a zákonnost. Proto poslanci v plném rozsahu odmítli návrhy na revizi dekretů a reparace sudetských Němců a shodli se na tom, že společná Česko-německá deklarace je nepřestupitelná a nebude se k ní nic přidávat ani z ní ubírat. V usnesení Poslanecké sněmovny v této věci ze dne 24. dubna 2002 zaznělo mj. toto:

1. československé zákonodárství z let 1945 - 1946, včetně dekretů prezidenta republiky, vzniklo podobně jako v jiných evropských zemích v důsledku války a porážky nacismu;

2. poválečné zákony a dekrety prezidenta republiky se realizovaly, byly konzumovány v období po svém vydání a dnes již na jejich základě nemohou vznikat žádné nové právní vztahy;

3. právní a majetkové vztahy, které z nich vyplynuly, jsou nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné.

(Z přítomných 169 poslanců 169 hlasovalo pro, nikdo nebyl proti.)

Má-li dnes dobrý smysl vzpomínat na nějaké pozitivní tradice našeho národního života, pak toto vzepětí parlamentní odpovědnosti patří k těm nezářivějším, a žel také nejspíše (zatím) skoro posledním.