Pomyslný výstřel z tehdejší Aurory zazněl 19. prosince toho roku. V ten den Rada ČT po pouhém týdnu od odvolání předchozího ředitele ČT Chmelíčka zvolila novým ředitelem veřejnoprávní televize Jiřího Hodače. Volba proběhla sice podle zákona, ale jistá část televizních zaměstnanců ji odmítla akceptovat. Obsadili televizní prostory v Praze na Kavčích horách, zahájili okupační stávku, nepouštěli právoplatné manažery na „své“ území a produkovali nelegální vysílání. V něm podávali vykonstruovaný příběh politických zásahů, které údajně ohrožují jejich svobodu slova. Krize vykulminovala dokonce až v úplné vypnutí signálu ČT v průběhu vánočních svátků. Lépe si to věru herojové z Kavčích hor načasovat nemohli. Z celého kataklyzmatu obvinili ředitele Hodače, svolávali tisícové demonstrace do centra Prahy, pracovali usilovně na tom, aby si získali sympatie veřejnosti, a zároveň nahnali strach politikům.

Právě ti jsou totiž nejslabším článkem veškerého mediálního dění. Podléhají paranoidní představě, že nedostatek přízně ze strany médií je může ohrozit v jejich politické kariéře, a proto se snaží, co jen to jde, jít novinářům ve všem na ruku. Uvědomme si: mluvíme o roce 2000, kdy téměř neexistovala žádná vlivotvorná internetová média a kdy četnost výskytu politika na televizní obrazovce byla chápána jako výraz jeho významu a důležitosti. Právě na to vsadili protagonisté televizní rebelie, a udělali „dobře“. Politici nakonec před jejich jednoznačně protizákonnou aktivitou kapitulovali, ředitele Hodače de facto donutili k rezignaci a ponechali Českou televizi bez dalšího vzbouřencům. Tehdy to nejpřesněji vyjádřil Karel Schwarzenberg. Řekl totiž: „Česká televize patří těm, kdo v ní pracují.“

Leč vraťme se v této vzpomínce na 17 let starou událost k jejím skutečným příčinám a souvislostem. Samotná volba ředitele Hodače byla pochopitelně jen záminkou. K událostem, které poté nastaly, se schylovalo už delší dobu. V půli 90. let docházelo ke stále se zostřujícímu napětí mezi tehdejším prezidentem Václavem Havlem, jehož představa „nepolitické politiky“ byla postavena na konstrukci vlády nikým nevolených elit (samozřejmě v čele právě s ním), a tehdejším předsedou vlády Václavem Klausem, který (navzdory všemu, co by se v jeho politické dráze dalo podrobit kritice) jednoznačně reprezentoval na volební proceduře založenou pluralitní demokracii. Kromě toho, že se negativně vyvíjel jejich vzájemný osobní vztah, pro nějž je slovo „nevraživý“ snad až přílišnou zjemnělinou, šlo především o srážku hodnotovou. Mezi elitokracií (s až monarchistickými prvky) a zastupitelskou demokracií není prostor pro průnik.

Proto došlo ke komplotu uvnitř Klausovy ODS ve spojení s členy dalších stran a pod taktovkou Havlovou, čehož výsledkem byl tzv. Sarajevský atentát, o němž jsme psali již dříve. Nicméně navzdory přání a očekávání Havla a jeho spojenců tento komplot nevygumoval Klause z politické mapy, naopak, spíše jej svým způsobem posílil. Klaus uzavřel s volebním vítězem, šéfem sociální demokracie Milošem Zemanem tzv. opoziční smlouvu, specifickou formu velké koalice, díky níž tyto dvě strany garantovaly (v součtu cca 60% podporou z voleb v červnu 1998) politickou stabilitu a umožnily vcelku hladký ekonomický rozvoj.

To samozřejmě bylo solí v očích poražených stran, zejména lidovců a Unie svobody, a především opět prezidenta Havla, jehož sen o všemocném postavení v čele poslušných politiků snaživě realizujících jeho nápady vzal za své. Proto se celé čtyřletí „opoziční smlouvy“ objevovaly rozmanité (prý) občanské aktivity (Impuls 99, Děkujeme odejděte, Cesta změny atd), jejichž cílem bylo narušovat relativně klidný běh věcí ve státě, vnášet permanentní revoluční, přesněji řečeno rozvratné nálady, a tento neklid připisovat lídrům „opoziční smlouvy“,Klausovi a Zemanovi.