Jedno je třeba předeslat: ochrana občanů před terorismem je práce pro zpravodajské služby, specializované útvary, profesionály vzdělané a zkušené v oboru. Ne pro spolek politicky motivovaných amatérů, pro něž se na MV vytvořila nová struktura. Jednak tito amatéři nemají (doufejme) k dispozici relevantní zpravodajské informace, patřící do sféry tajné či přísně tajné, takže stejně nemohou vyhodnotit a identifikovat nic podstatného. Nebo tyto informace mají, a to je pak otázka na ministra vnitra, z jakého titulu je mají. Pravděpodobnější je jiné vysvětlení. Že totiž hrozba terorismem je vnější záminka, proč vybudovat centrum pro boj s vnitřním nepřítelem.

Jak správně poznamenal Marek Stoniš v Reflexu (1), pravým úkolem centra je »hanobit, zastrašovat a kriminalizovat ty, jejichž informace a názory nejsou v souladu s oficiální politicko-korektní propagandou, kterou podle bruselských not hraje česká vláda«. Vždyť si všimněme, jak šly události po sobě: Nový odbor strategické komunikace zaměřený na boj s ruskou protizápadní propagandou vznikl při evropské diplomatické službě (EEAS) na jaře 2015. Na podzim 2015 zadal premiér Sobotka ministerstvu vnitra tzv. Audit národní bezpečnosti. Jeho výsledky schválila vláda 14. 12. 2016 a vzápětí bylo vytvořeno Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám. Jak ale CTHH na svých stránkách samo upozorňuje, jeho založení bylo v plánu mnohem dříve, a to už na jaře 2016, ministr vnitra ho avizoval v květnu toho roku při prezentaci průběžných výsledků Auditu národní bezpečnosti.

Co z toho plyne? Je to z Bruselu řízená evropská strategie boje proti nepřátelským myšlenkám, odlišným od oficiální doktríny. Ostatně sama šéfka Centra Eva Romancovová v rozhovoru pro Aktuálně.cz už 17. 12. 2016 (2) jasně deklaruje, že půjde hlavně o boj proti »ruské propagandě«, která se podle jejích slov snaží »rozbít to, co v současnosti Západ představuje«. A dělá to prý erozí názorové jednoty obyvatel západních států. Čili v Centru jde o klasickou studenoválečnickou taktiku boje s vnitřním nepřítelem, který je údajně napaden virem propagandy zvenčí a propadá tendenci uvěřit jiným než (státem stanoveným a povoleným, tzv. pravdivým) informacím. Je tu rozdmýchávána jakási obdoba studené války. K tomu patří samozřejmě neustálé a stupňované vykreslování společného nepřítele, i kdybychom si ho měli vymyslet. Připomíná mi to verš z jedné písně Vladimíra Merty: »Soustavně neohroženi, nemají, komu by podlehli.« (3) To je velice přesné.

Jenže, jak říká klasik, všechno je jinak. Dnešní padesátník si jistě vzpomene na časy, kdy ze všech mediálních tlampačů musel poslouchat unisono, jež mu sdělovalo, kdo je přítel a kdo nepřítel, kdo je cizí a kdo náš. Jak s cizím zúčtujeme a s nepřítelem zatočíme. Též bylo zřejmé, proč se nám ten cizí odcizil, jaké hodnoty zradil, proč, za kolik a v jakém žoldu. Na druhou stranu jsme byli ujišťováni naší nerozbornou jednotou a odhodláním, byl nám předložen balíček ideálů, jimž jsme měli věřit a za ně bojovat. Krásný, přehledný, jednoduchý svět. Na východě strašili agresorem ze západu a naopak, Na obou stranách papírové fronty čouhaly ze země hlavice raket totožného doletu. Jediné, co bylo různé, byly ikony, Tady boj za mír, tam boj za svobodu. Každopádně boj.

Jakkoli se před čtvrtstoletím zdálo, že už je po boji a dvě protilehlé strany světa, východ a západ, usedly ke stolu a nahradily „dobrou“ válku „průměrným“ mírem (4), jsme opět na frontové linii. Opět slyšíme z jedněch i druhých tlampačů o spravedlivých nárocích a boji za svobodu. Opět jsme svědky permanentního brain-washingu, zjednodušování, ikonizace, nálepkování. Ty jsi černý, já bílý. Ty padouch já hrdina. A kdo nejde s námi, jde proti nám. Jenomže je všechno jinak. Ty tam jsou časy triviální, pohádkově přehledné, analogové propagandy. Jen málokdo měl tehdy trpělivost vysedávat u rozhlasového přijímače a mezi praskotem a šumy lovit útržky rušených slov ze zahraničních rozhlasových stanic. Jiných, oficiální hlas relativizujících informačních zdrojů ale nebylo. Většina si tehdy řekla: Je to všechno stejná špína, pojedeme na chalupu. Taková byla praxe občanského vědomí za časů oněch.

Dnes je všechno jinak. Občan se mnohem víc bojí toho, co se děje nedaleko našich hranic. Jednak na to mnohem lépe vidí, je online epocha, od války v Zálivu jsme okamžitými svědky a účastníky každého šustnutí. A jednak se i vzdálenosti zkrátily – cestujeme, komunikujeme, jsme takříkajíc globální. Proto i hrozbu cítíme osobněji, vydatněji. To je také patrně hlavní důvod, proč se rozmáhá spontánní občanská, vůči oficiálním médiím alternativní informovanost. Občan si hledá zprávy o tom, co pociťuje za důležité. Nejprve u mainstreamových médií. Tam ji ovšem nalézá jen částečně, zkresleně, nebo dokonce vůbec. Digitální svět mu umožňuje přejít pomyslnou ulici na druhou stranu, tam, kde si lidé sami, nezávisle na institucích, budují svůj informační domov. To neznamená, že je to domov bezchybný, všeobecně naplněný pravdou a poctivou reflexí světa. Že tam nejsou jednostranné zájmy a snaha o manipulaci. Jeho výhodou je mnohost, multiplicita. V digitálním mediálním záhumenku ke každé zprávě najdete deset protizpráv a komentářů, záleží jen na vaší gramotnosti, zda a jak si dokážete utvořit svůj vlastní názor. Ale podloží, na kterém ho stavíte, je svobodné.

To se ovšem nelíbí těm, kdo vlastní někdejší monopol na informace, mainstreamová média, denní tisk, televize. A v nerozborné jednotě s nimi také ti, kteří skrze ně vnucují veřejnosti svoje ideje a zájmy: stávající mocenská elita. Ti všichni svorně tuší, že je něco v nepořádku. Už nemají jako jediní vstup do kolbiště zpráv a názorů. Musí mnohem víc vysvětlovat, přesvědčovat, někdy dokonce i zdůvodňovat, proč hlásají to či ono. A to je zatraceně pracné. A práce bolí. Skoro stejně, jako ztráta pocitu výjimečnosti, hegemonie, neohroženosti a z toho všeho plynoucí moci. Proto se brání. Neumějí to však, ono to totiž ani normálními prostředky nejde. Museli byste zakázat technologie, vypnout internet, odpojit proud a vyhnat národ zpátky na stromy. Ale ani tak byste si nezajistili jeho věrnost, slepé následování a loajalitu. Jakmile lidé jednou okusili daru svobody, a to i té informační, už se jí nevzdají.

To nejhloupější, co mohou někdejší monopolní pravdydržitelé podniknout, je hon na čarodějnice. Započíná zpravidla tím, že se do veřejného prostoru vypustí hodnotová směrnice: toto je pravda, jediná a univerzální, a toto je nepravda, a to je nepřítel. A od stanovení těchto kategorií už je slepičí krok k momentu, kdy se začnou sestavovat seznamy podezřelých, nepohodlných, nepřátel. Nepřítelem však nebudiž ten, kdo proti nám bojuje, nýbrž ten, kdo si dovolil mít jiný názor než my sami, a navíc ho ještě veřejně říká. A je-li už seznam na světě, přikročí se ke kroku č. 3, a to je likvidace nepohodlných. Jejich umlčení, ostrakizace, veřejné zhanobení, vyloučení ze svobodné diskuse.

V tomto bodě nyní jsme. Rozmanité zájmové skupiny a instituce sestavují seznamy osob, redakcí či provozovatelů médií, jimž se přiděluje nálepka Putinovy hlásné trouby. Nasazuje se psí hlava nepřítele, který chce působit škody táboru „našich“, míněno Američanů a jejich bruselských služek. Ukazuje se prstem: na toho pozor, s tím je třeba zatočit. Příznačně se nikdo z těchto kazatelů jediných přípustných pravd nezatěžuje s tím, aby dokázal, v čem přesně tkví to nebezpečí, stačí o něm vědět a identifikovat pachatele. Mít ho na mušce.

Poznámky:
1. Stoniš, M.: Hybridní válka s pravdou aneb Pravá podstata útvaru pro boj s dezinformacemi. Reflex 5.1.2017. Dostupné ZDE
2. Skoupá, A. – Prchal, L.: Myšlení těch, kteří věří v chemtrails, nezměníme, říká šéfka bojovníků s dezinformacemi – rozhovor s Evou Romancovovou. Aktuálně.cz 17.12.2016. Dostupné ZDE
3. Merta, V.: Mimo čas – Texty písní. Praha: Galén 2013. ISBN 9788074920790
4. Tak to ve své době hezky vyjádřila Marie Terezie: „Nezapomeňte, že průměrný mír je lepší než úspěšná válka“

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami