Rakousko-uherské („Za císaře pána a jeho rodinu", zpívali i čeští vojáci jdoucí na smrt v 1. světové válce), americké, ovšem pod záštitou ikony jménem TGM (vynikající písničkář 1. republiky Karel Hašler zase zpíval hezky ironicky „ať žije naše česká republika voláme stále z plných plic, ctíme a vážíme si Masaryka, ale sami neděláme nic"). Potom německé (to Češi, skoro dvěstětisíc jich bylo, hajlovalo na Václavském náměstí v Praze věrnost Třetí říši). Pak ruské, pardon sovětské - to už si většinou pamatujeme na vlastní kůži. Vzpomínám, jak do jednoho okresního města v Čechách, které bylo proslulé výrobou skvělého piva, přijela jakási družební delegace ze SSSR a nad vraty pivovaru je vítal transparent „Sovětské pivovarnictví - náš vzor!". Kdo někdy okusil sovětské pivo, chápe cimrmanovský náboj té vzpomínky. Nu a dnes zase jsme američtější než lecjaký Američan. Hlásíme se k té zemi jako ke kolébce demokracie. Div, že nepíšeme nad vrata výrobny olomouckých syrečků „Americké syrečky – náš vzor." Jako bychom se styděli být sami sebou, Styděli se za své skvělé pivo a syrečky. Umíte si představit nápis „Americké halušky – náš vzor"? Asi těžko.

Když tak přemýšlím o tom nedostatku sebevědomí, které nás občas vede slepými cestami historie, napadá mě citace věru příhodná. Mluví-li se dnes hodně o tom, co je či není ve smyslu kulturním a civilizačním Evropa, a co třeba Amerika. Za jakousi autoritu v oboru demokratického myšlení a žurnalistiky bývá považován Karel Čapek. Tak mi dovolte ocitovat právě pár vět Karla Čapka o tom, co si myslí o vztahu Evropy a Ameriky – právě ve smyslu kulturním a civilizačním. Pokud byste tam náhodou našli nějakou podobnost s aktuální realitou, pak vězte, že závada není na vašem přijímači.

Nuže Karel Čapek (opsáno z knihy O věcech obecných či zoon politikon) píše:

„Zdá se mi, že Americké ideály jsou daleko nebezpečnější pro nás Evropany než pro rozené Američany. Netáži se, jsou-li americké ideály dobré pro Ameriku. Moje otázka je, má-li se Evropa amerikanizovat, jak si to mnozí lidé představují. Jsou lidé, kteří si přejí, aby jednou Amerika civilizovala starou Evropu tak, jako kdysi Evropa civilizovala starou říši Aztéků. Přiznávám se, že mne tato představa děsí, jako děsil staré Aztéky kulturní ideál evropských dobyvatelů, a že ve svém aztéckém jazyce vyrážím válečný výkřik proti tomuto ohrožení naší evropské civilizace...

Spěch, rychlost! To je nové evangelium, které se na nás volá z druhé strany oceánu. Chcete-li být bohatí, zvyšte svou rychlost a výkonnost. Nechte zbytečných řečí a odpočinků a spěchejte za prací! Člověk se neměří ničím jiným než číslem udávajícím jeho výkon! Nevím, žije-li skutečně Amerika pod bičem tohoto hesla, ale je to heslo, které nám podávají amerikanizované Evropané jako program pokroku a rekonstrukce Evropy. Avšak je otázka, je-li spěch a kvantita opravdu jediným měřítkem aktivity. Jsou věci – a zrovna tahle stará Evropa jimi podnes oplývá -, které můžeme velmi těžko měřit jednotkami práce. Myšlenky filosofa nezměříme tím, kolik se jich nadělá za hodinu. Umění se nepočítá časem, jehož je třeba k udělání sochy nebo básně...

Druhé heslo, jež nová Amerika vyváží do ubohé Evropy, je velké slovo Úspěch. Je opravdu povážlivé, jak toto heslo počíná demoralizovat Evropu. Shakespeare neměl úspěch a nestal se např. velkým rejdařem, totéž Beethoven se nestal výrobcem špatných bavlněných látek.

Třetí heslo, které nás ohrožuje, je Kvalita. Jen to největší je dosti veliké. Má-li se postavit hotel, má to být Největší Hotel Na Světě... Amerika nás korumpuje svou zálibou ve velikostech. Evropa ztratí samu sebe. Její měrou není kvalita, nýbrž dokonalost. Je to krásná Venuše, ne Socha svobody."

Co dodat? Neměl by být Karel Čapek in memoriam zapsán do seznamů nepřátel vedených na našem ministerstvu vnitra i leckde jinde - k dalším rozvracečům našeho „krásného nového světa"?

Petr Žantovský

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.