K Ježíšovi přibíhá muž, kterého evangelista Matouš označuje jako „mladíka“, padá na kolena a ptá se: Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život? Je to rozhodující existenciální otázka, vposledku jediná, na které záleží: byli jsme stvořeni k životu, který je bez omezení a bez konce. Jak tedy do tohoto života máme vstoupit?

Ježíš, podobně jako i v mnoha dalších případech, na otázku přímo neodpovídá. Od potenciálního učedníka obrací zrak ke svému Otci: Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh.

Teprve pak reaguje na dotaz: aby člověk vešel do života, musí zachovávat přikázání. Oproti běžné představě tu ovšem jde o něco víc – tato přikázání představují životní styl, protože se vážou na Smlouvu: Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci (Žl 19,9). Ježíš přitom úmyslně vynechává první přikázání, budeš milovat Pána svého Boha, aby tazatele přivedl k lásce vůči bratřím.

On na to odpovídá: Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí. Ježíš ale nechce ukazovat patent správného jednání a snaží se mladíka vést dál. Pohlédl na něho s láskou a řekl… Povolání je láskyplný Ježíšův pohled, který zachytíme. Je to také cosi náročného, ale v prvé řadě je to skutečně láskyplný pohled. Ježíš tohoto muže tolik miluje, že ho zve k následování: Přijď a následuj mě! Věčný život není jen zítřejší odměna, ale začíná bezprostředně ve společenství s Ježíšem. Není snad Božím záměrem sjednotit všechno v Kristu? A pro ty, kdo jsou povoláni následovat Ježíše, to začíná právě teď.

Pro muže z evangelního úryvku je setkání s Ježíšem životní příležitostí. Aby ho ale mohl následovat, musí být svobodný. Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi… Oslovený pochopí, že obrovský majetek, který má, ho drží jako v zajetí, že je pro něj tím, čím je pro narkomana jeho droga: On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen. Promeškal životní šanci, díky níž mohl být definitivně a skutečně šťastný, a vrací se ke svému bohatství. Ježíš může už jen poznamenat: Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství! Ten, který nemá, kam by hlavu položil, musí připustit, že před láskou, kterou nabízí, dávají lidé přednost svým bankovním účtům.

Učedníky celý výjev rozruší a Petr připomíná, že oni opustili všechno, aby Ježíše mohli následovat. Stále vězí v mentalitě Starého zákona, podle které je bohatství znamením Božího požehnání (jen si vzpomeňme na takovou knihu Job). A Ježíš pokračuje dál: Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království. Není přitom prvním, kdo takový obraz používá. Například jeden židovský text sepsaný ve stejné době jako evangelia se zmiňuje také o uchu jehly a o slonovi. A není to ani poprvé, co Ježíš používá nadsázku. Například: Slepí vůdcové! Cedíte komára, ale velblouda polykáte (Mt 23,24), anebo když jinde mluví o třísce a trámu v oku (srov. Lk 6,42). Ostatně v jednom francouzském přísloví se také zmiňuje „Paříž nacpaná do lahve“. Použitý obraz musel být provokativní, protože Ježíš nás chtěl varovat: pro boháče je opravdu nesmírně obtížné vejít do Božího království. Není o tom pochyb, protože bohatství, které nám patří, je většinou to, o které jsme se nerozdělili s potřebnějšími, a také protože nás vede k tomu, abychom si vystačili sami a nezvykali si být v pozici toho, který přijímá.

Učedníci užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: „Kdo tedy může být spasen?“ Ježíš na ně pohlédl – opět se zmiňuje jeho pohled – a odpověděl jim: U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno! Spása je především dílem Božím a nestačí říct, jak se to někdy dělá, že si někdo spásu zasloužil. Spasení je milost a přijímáme ho jako milost, jako Boží dar, svým přitakáním, když svobodně spolupracujeme s Božím jednáním. Možná měl ten bohatý muž dojem, že si věčný život může zařídit sám!

Ježíš nabízí převrácení perspektivy: spásu si nelze zasloužit, ale přijímáme ji na kolenou v díkůvzdání. To ovšem předpokládá, že jsme svobodní, že se umíme vzdát všeho, co nás spoutává. Zdá se, že učedníci uvažovali v duchu zásluhy: My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou (s předpokladem, že si zasloužíme odměnu). Ježíš jim jako odměnu okamžitě nabízí jen pronásledování: nečekejte žádný potlesk, přátelé! Zároveň jim ale slibuje mnohem víc, než co kdy obětovali, stonásobek všeho v tomto životě a věčný život v budoucím světě – ovšem jako dar, a ne jako odměnu.

Namítnete mi: všichni nejsme povoláni následovat Ježíše tak, jak to nabídl tomuto boháčovi. To je pravda, bylo to jeho povolání a dnes ho dostávají jen někteří. Není to povolání pro všechny. Ať už se ale ocitneme v jakékoli situaci, silná příchylnost k bohatství je pouto, které každému z nás zabraňuje odpovědět na Kristovo povolání. Jedná se tu o naši svobodu.

Zdroj: dominikduka.cz