Byla trapná, připouštím ale, že u mladší generace tyto agitky zabírají, navíc cíleně rozdělují společnost na mladé a starší. Jak řekl výstižně Viktor Hugo: „V očích mládí vidíme plameny, v očích stáří vidíme světlo.“ Jak moudrá a nadčasová slova.

Budoucnost, prosperita, ale i postavení České republiky ve světě nestojí na banánech, hamburgeru nebo na dovolené někde na Seychelských ostrovech. Naši otcové, dědové, stavěli budoucnost své vlasti na zcela jiných základech, měli jiné priority. Bylo po válce, odklízeli válečné trosky, sčítali své padlé, stáli frontu na chleba, později třeba i na ty banány. Přesto jsem svého otce, matku, babičku neslyšel nikdy naříkat. Radovali se z maličkostí.

V jejich době vládla skromnost, úcta k práci. Scházely nejen ty banány, citrony, ale i další ovoce z dovozu, na stole místo nich byly česká jablka, švestky, hrušky... Místo toho dnešního, tolik uctívaného hamburgeru byly v poledne škubánky, ovocné knedlíky, na svačinu do školy měly děti chleba se škvarkovým sádlem. A o těch exotikách se rodičům ani nám nezdálo, těšil jsem se s nimi na Sázavu do Senohrab, na borůvky na Šumavu, nebo s kamarády na týden na Vranovskou přehradu.

Ti naši otcové, dědové, mnozí dnes dožívající v Domovech seniorů, budovali taková díla, o kterých se nám dnes ani nesní. Energetické a vodní stavby na Vltavě, mezi nimi Lipno, tedy elektrárna a naše největší vodní plocha, dále Hněvkovice, Orlík, Kamýk, Slapy... Postavili atomové elektrárny Temelín, Dukovany, ale i takové skvosty, nad kterými se sklání svět, jakým je vysilač na Ještědu nebo unikátní přečerpávací vodní elektrárna Dlouhé stráně ve výšce 1350 metrů, která se stala jedním ze sedmi divů Česka. Je dokonce nejvýkonnější naší vodní elektrárnou, vám znalým nemusím připomínat, že v době přebytku energie se voda čerpá z dolní do horní nádrže, v době nedostatku energie je tomu naopak. Připomenu ještě vodní dílo na Želivce, které je zase největší zásobárnou pitné vody, celkem pojme 309 milionů m2. Voda, vedená podzemní štolou, zásobuje Prahu a další místa.

A těch tisíců vyrobených, ale také vyvezených tramvají, lokomotiv, nákladních vozů, obráběcích strojů, miliony postavených bytů, kilometrů desítky pražského metra, ale i cementáren, cukrovarů, pivovarů, na mnohé jsem jistě zapomněl a určitě budete mít pravdu. Pamatuji si tu radost, když se 2. března 1978 Československo stalo třetím státem na světě, po SSSR a USA, který vyslal svého kosmonauta na dráhu kolem Země. Předběhli jsme takové ekonomické mocnosti, jako je Británie, Francie, Německo, Japonsko… Jméno Vladimír Remek proslavilo Československo v celém světě. Dnes náš kosmonaut přešlapuje v dlouhé frontě až si na něj vzpomenou. Jak se říká „slibem neurazíš“, tak snad na něj dojde řada.

Pravidelně chodím do jednoho domova seniorů, téměř pokaždé je vidím, jak sedí na chodbě u své kávy, zastavím se u nich, kolikrát již vypravovali o svém životě, o své práci, kterou milovali a za kterou se nestyděli. Léta utekla, děti dospěly... Dnes jsou často již bezbranní, odkázáni na vůli a pomoc druhých. Vzpomínají na dobu svého mládí, čekají trpělivě na své blízké...

Za každým z nich je vidět obrovský kus celoživotní práce. Vychovávali děti, celý život pracovali, neznali pracák ani sociální dávky, nehledali ani štěstí z cizině, nevyčítejte jim dnes ten jejich skromný důchod, oni si jej nenechají pro sebe, podarují vnoučata za vysvědčení či k narozeninám. Zítra přijdou děti z mateřské školky a za jejich písničky jim poděkují pomerančem a čokoládou.

Tak vidíte, co všechno ti naši dědové, otcové dokázali, banány či pomeranče tehdy určitě oželeli. Dnes sedí někde na lavičce v parku či na chodbě v Domově seniorů, nebo jen tak na zápraží u svého domku, a sledují nás, jak s jejich odkazem naložíme. Snažme se alespoň tak, jak oni před lety!

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele