Bylo krátce po kapitulaci německé armády u Stalingradu. Německé tankové seskupení pod maršálem Mansteinem se snažilo dostat k Charkovu. Necelých tisíc mužů a žen po dva dny na desetikilometrovém úseku zadržovalo u zamrzlé řeky Mža tento německý tankový útok, centrem obrany se stala obec Sokolovo. Českoslovenští vojáci německé tanky přes řeku Mža nepustili. 13. března skončilo jejich desetidenní nasazení na tomto úseku fronty. Poté se čs. prapor přesunul za řeku Severní Donec... Obracím stránky publikace Miroslava Brože „Hrdinové od Sokolova“, vydanou Ministerstvem obrany ČR v roce 2006. Stovky stran dokumentů a fotografií hrdinů od Sokolova. Fotografie z bitvy u Sokolova není, ale ani jedna... Naši hrdinové měli jiné myšlenky.

Přímo u Sokolova padlo 86 hrdinů, mezi nimi i velitel 1. roty nadporučík Otakar Jaroš, raněno bylo přes 100 našich vojáků, 16 vojáků, většinou zraněných bylo zajato, mnozí z nich byli bestiálně umučeni. Desítky zraněných Čechoslováků od Sokolova byly v charkovské nemocnici Němci povražděny. Nutno připomenout, že Čechoslováci byli první jednotkou, která bojovala po boku Rudé armády proti nacistům. Npr. Otakar Jaroš byl dokonce prvním cizincem, který obdržel nejvyšší sovětské vyznamenání, Zlatou hvězdu hrdiny SSSR. Jedno z nejvyších obdržel i velitel praporu pluk. Ludvík Svoboda. Další stovky hrdinů obdržely vysoká československá a sovětská vyznamenání.

Z 1. československého polního praporu se zrodila brigáda, následně 1. československý armádní sbor. Cesta od Sokolova pokračovala přes Kyjev, Bílou Cerekev, Slovensko, Ostravu až do jarní Prahy. Československé hrdiny vítaly miliony, lidé slzeli, byli vděčni. Tu cestu k naší svobodě lemují tisíce jejich hrobů. I ti šťastnější, co přežili, často přicházeli do prázdných domovů, mnozí další platili vězením za svoji statečnost. Mezi nimi byl i jejich velitel Ludvík Svoboda. Bojové tradice byly pošlapávány. S úctou k nim jména hrdinů od Sokolova nesmí být zapomenuta. Otakar Jaroš (velitel 1. roty), Bohumír Lomský (zást. velitele praporu), Antonín Sochor, Arnošt Steiner, Jan Kudlič (velitel 2. roty), Vladimír Janko (velitel 3. roty)… Poslední pamětníci od Sokolova odchází do nebes hrdinů. Když procházíme stanicí metra Florenc, vidíme ve vestibulu mozaiku, připomínající statečnost čs. vojáků u Sokolova. Před lety nesla jméno hrdinů, Sokolovská. Zmizela i slavná značka ČKD Sokolovo... I ten výpravný film Sokolovo, v hlavní roli s Martinem Štěpánkem, už také asi neuvidíte.

Nezapomínejme ani na 8. březen 1944. Koncentrační tábor Osvětim, tzv. Terezínský rodinný tábor. Od září 1943 zde bylo soustředěno 5000 našich židovských spoluobčanů. Po půl roce, 8. března 1944, byla zde v plynových komorách provedena poprava 3792 československých občanů, mužů, žen i dětí. Byli stateční v hodině smrti. Byla to největší vražda v celé naší historii.

Kolik hrdinství a hrdinů se zrodilo v našich dějinách. Pokukujeme po cizích, naopak ti naši slavní předci jsou i po staletích znovu a znovu kádrováni, jejich památka je urážena. I proto se u nás traduje „že v Čechách patřičně oslavujeme, ale i kamenujeme. A zapomínáme, že lež, nebo historická polopravda, se s námi vleče jak chyba v matematickém příkladu!“ I proto mnozí „dějinami popletení“ závidí Francii jejich Napoleona, Rakousku zase Františka Josefa I., Německu jejich maršály, zapomínajíce na miliony jejich obětí.

Naši hrdinové se krčí někde v koutě, jejich odkaz je i po smrti kádrován. I ten nacisty popravený Julius Fučík, autor světově proslulé „Reportáže…“, před novými soudci neobstál. Také Havlíček na tom není příliš dobře, boural habsburskou monarchii... Snaživí tvůrci nových vzorů hrdinství hledají místa pro habsburské maršály, …však i ten ztracenej císař František Josef I. se k nám už zase vrátil!