Lidice, Ležáky, ale i další místa připomínají statečnost často dnes již neznámých hrdinů. Pro mládež pracně vyrábíme mediální hrdiny, přitom ti skuteční a skromní hrdinové stojí často vedle nás. Jedním z nich byla i Jaroslava Skleničková...

Lidice, malá hornická obec na Kladensku, se stala před 82 lety záminkou k odplatě za zdařilý atentát na R. Heydricha. Nebyl jediný důkaz o zapojení obyvatel Lidic do atentátu. 10. června 1942 při německé selekci obyvatel Lidic se zde rozhodovalo mezi smrtí a životem. Stačilo někdy jen pár týdnů v rodném listě... Té dívence jménem Jaroslava bylo tehdy 16let, a to rozhodlo, že byla zařazena mezi ženy, měla štěstí v neštěstí.

Její milovaný tatínek Jaroslav Suchánek byl mezi 173 muži, kteří byli zavražděni u zdi Horákova statku. Děti z Lidic, jen o trochu mladší než Jaroslava, postihl krutý německý trest, většina ze 107 dětí byla usmrcena v pojízdných plynových komorách v Chelmu. Lidické ženy byly převezeny do koncentračního tábora Ravensbruk, mezi ními i 16letá Jaroslava, její starší sestra Miloslava a maminka Anna.

Lidice byly vykradeny, následně vypáleny a srovnány se zemí. Jaroslava obdržela táborové číslo 11788, v bloku bylo 600 žen, třípatrové kovové postele, dvanáctihodinová pracovní doba o polévce, kávové náhražce a 200 gramech chleba. Šila oblečení pro vojáky.

O přežití v táboře rozhodovala náhoda. Z 203 lidických žen se domů vrátilo 143, mezi těmi šťastnějšími byla i Jaroslava, její sestra a maminka, všechny přežily koncentrační tábor i pochod smrti. Osvobození přišlo s příjezdem sovětské armády.

10. června 1945 se konala v Lidicích velká národní tryzna, z tribuny promluvil prezident Beneš. Pod tribunou seděly všechny ženy, před nimi společný hrob jejich otců, manželů, synů…

Svůj životní příběh a vzpomínky na tyto události vložila Jaroslava Skleničková do dvou knížek „Jako chlapce by mě zastřelili “ a „Vzpomínky mne stále tíží“. Obě se staly odkazem pro příští generace. Do posledních svých let jezdila po školách, dělala besedy, psala své vzpomínky.

Před několika lety jsem stál u pomníku 82 lidických dětí, místo na které nezapomenete... Každé ze zavražděných lidických dětí mělo svůj život před sebou, své sny i svá přání…. Slzy vyvolávají jejich poslední dopisy před smrtí, jsou zoufalou prosbou o pouhý kousek chleba…

Lidice, kolik z nás bylo na tomto místě? 

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele