Nedávno jistý pražský starosta chtěl upravit historii osvobození Prahy ve prospěch nacistického spojence, vyrazil do boje s hrdinou druhé světové války. Byl dokonce tak nebojácný, že chtěl odvézt sochu sovětského maršála do šrotu. Druhá figurka, pomatený starosta z jedné malé obce, se zviditelnil ještě více. V multikáře s praporem v ruce vyrazil do centra Prahy s cílem vyhlásit válku Rusku. Jako v tom filmu „Myš, která řvala“. Obě figurky vytáhly do boje za rehabilitaci tzv. vlasovců.

Co k těmto klukovinám či výstřelkům dodat. Jsme svědky pokusů upravit vlastně nejen českou historii. Komu ku prospěchu? V souvislosti s těmito figurkami se nabízí příběh „vlasovců“, který se odehrál v Praze. Prolínají se v něm události jak z listopadu 1944, tak i z května 1945, ale zasahují i do současné doby.

V Praze koncem roku 1944 začalo první dějství tragédie „vlasovců“. Německá Říše mlela již z posledního, Evropa si začala užívat prvních dnů svobody, vojáci Rudé armády a 1.čs. armádního sboru vstoupili přes Karpaty na Slovensko. Říše se hroutila. V té době se v Praze zrodil německý pokus začlenit bývalého sovětského generála Andreje A. Vlasova do protiruského tažení. 14. listopadu 1944 zasedlo 600 účastníků ve slavnostně vyzdobené Rudolfově galerii na Pražském hradě. Hlavní projev měl Vlasov. Přítomen byl i vrah z Lidic K. H. Frank, vedle něj předseda protektorátní vlády J. Krejčí a další představitelé protektorátní a německé moci. Zde byl ustaven „Komitét pro osvobození národů Ruska“. Jak lákavý název, jak lákavé heslo i pro dnešní figurky. Tragédie se začala naplňovat.

Osudová cesta bývalého sovětského generála Andreje A. Vlasova a jeho vojáků od hrdinství ke zradě je dostatečně známa. Vlasov vytvořil ze sovětských zajatců dvě pěší divize o celkovém počtu 48 000 mužů. Čas a vývoj války běžel proti těmto snahám. V květnu 1945 začal pro Němce, ale i pro vlasovce, závod s časem. Byl to zoufalý útěk před valící se Rudou armádou. Poražení Němci prchali do amerického zajetí. Praha se svými mosty přes Vltavu jim nabízela cestu na západ, povstání českého lidu tuto cestu uzavřelo.

A právě zde v Praze se naplnil tragický osud „vlasovců“. O jejich válečnou rehabilitaci již nikdo nestál. Ani Pražané v květnu 1945… Přišlo účtování, bylo asi kruté, ale zrada se všude trestá. Vlasovci se tak stali jen figurkami na šachovnici druhé světové války. Nebyli jistě sami, kdo se vydal cestou zrady. Snahy o rehabilitaci vlasovců jsou dnes součástí širokého protiruského tažení. Jsou zároveň urážkou milionu padlých hrdinů z období boje proti nacismu. Tedy i těch 140 000 padlých rudoarmějců na území Československa, stejně tak i tisíců dalších, kteří padli za naši svobodu. A v kácení soch, v tom jsme mistři…

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele