Ani ulici ani náměstíčko, Fučík zmizel i z Pantheonu Národního muzea. Jeho socha z Prahy 7 byla přemístěna na Olšanské hřbitovy. Stojí vedle vlastenky, Němci popravené Jožky Jabůrkové, také ona musela opustit pražský Smíchov. Nejsou poslední. Na jaře ukázali prstem na maršála I. S. Koněva, osvoboditele Československa.

Pamatujeme dobu, kdy komunističtí kádrováci určovali, kdo je hrdinou. K hrobu TGM se chodilo na zapřenou. Také prezident Edvard Beneš to slíznul za „mnichovany“, stal dle nich viníkem Mnichova i okupace. Hrdinové západního, ale i východního odboje rubali uran v Jáchymově i v Příbrami, jejich děti nesměly studovat.

Po polistopadové euforii se probudili opět „kádrováci“. Jako jeden z prvních to odnesl novinář, spisovatel a hrdina odboje Julius Fučík. Fučík byl Němci popraven 8. září 1943. Jeho kádrovým nedostatkem je, že byl komunista, a tak se dnes hledají všechny cesty, jak z Fučíka udělat kolaboranta. Nic se neprokázalo. Špínu na něm nechali, občas ji přiživují.

Fučík byl předválečným komunistou, věřil této myšlence tak, jako řada dalších představitelů české inteligence, Vančura, Seifert, Nezval, Neumann… Mezi jeho přátele patřily další osobnosti „První republiky“, jako byl F. X. Šalda, Jan Werich, Milena Jesenská… mnozí z nich položili životy v době okupace. Julius Fučík patřil k významným členům předválečné komunistické strany Československa. Za svou účast na nepovolených demonstracích byl také vězněn, v roce 1935 když byl odsouzen k deseti měsícům vězení, opustil ilegálně ČSR, stal se moskevským dopisovatelem Rudého práva.

Fučík se postavil nacistické totalitě na odpor, bojoval, padl v boji. Před 77 lety, 8. září 1943, s dalšími sedmi odbojáři stanul na nacistickém popravišti Plotzensee v Berlíně. Rozsudek vynesl R. Freisler, nacistické eso mezi soudci. Fučíkovi bylo 40 let, nejkrásnější léta života… Přítomný kněz později řekl: „Chovali se během popravy statečně.“

Jeho slavná Reportáž psaná na oprátce, pronesená z Pankráce ve 167 motácích dozorcem Kolínským a vězeňským četníkem Horou, jej proslavila doma i ve světě. Byla přeložena do 90 jazyků světa, vyšla v zahraničí v 317 vydáních. Stala se naší nejvíce překládanou knihou! I to něco ukazuje. Proslavila Fučíka, proslavila i náš odboj. Kdo z mladých to dnes ví? Po válce byl Fučík hýčkán médii, ale za to přece popravený Fučík nemůže.

Pomníky hrdinů se opět kácí, mizí názvy ulic, náměstí… Váleční hrdinové jsou kádrováni i po smrti. Bojovat za vlast se nevyplácí, to je nejspíš vzkaz dnešních kádrováků.
Připomínám větu Julia Fučíka: „Člověk se nestane menším, i když je zkrácen o hlavu.“