Byl zcela jiný, než ti jeho političtí souputníci. Nebál se přijít mezi lidi. Měl své místo mezi umělci, sportovci, akademiky, ale i mezi prostými lidmi. Jeho podpora kultury a sportu byla všeobecně známá. Byl nejen fanouškem Sparty, ale dokonce na tu Letnou i chodil. Nebál se ani sfárat mezi horníky, nebyla mu cizí ani fyzická práce na jeho chalupě v Horním Polubném nedaleko Jizerky. Byl sice významným komunistickým politikem, ale patřil k těm všeobecně uznávaným a často citovaným politikům ve světě.

Je dobré si zejména dnes připomenout, že se osobně setkal na svých jednáních se světovými osobnostmi, jako byl Bruno Kreisky, Willy Brandt, Jacques Chirak, Josef Broz Tito, Teng Siao-Pching, ale i Indira Gándhi či prezident USA Richardm Nixon. I přes určité politické bariéry byl tedy otevřeným politikem i pro západní představitele. Právě to může být příkladem otevřenosti a vzorem i pro současné, záští postižené české politiky. Neuzavíral se před jinými názory, a to je pro nás důležité zejména dnes. I v kritických dobách pro naši vlast se zachoval čestně.

Lubomíru Štrougalovi můžeme mnohé vytýkat, můžeme přehrabovat kapitoly jeho politického života, ale těžko jej můžeme objektivně soudit. Mnohokrát v politickém životě stanul na životní křižovatce či v dějinné zkoušce. Jak obstál on? Jak jsme obstáli my ostatní? V srpnu 1968 odmítl vstup do tzv. dělnicko-rolnické vlády. V dobách normalizace, v období 1970-1988, byl předsedou federální vlády. Opět dějinná zkouška, nejen pro L. Štrougala, ale i pro celý národ. Byl komunistou. Patří mu ale ke cti, že dlouhodobě nesouhlasil s mnohými historickými přehmaty (zločiny) komunistické strany včetně nezákonností 1949-1954. Jako ministr vnitra se zasazoval o důslednou nápravu nezákonností z padesátých let...

K jeho přednostem patří i to, že se snažil o návrat funkčnosti spolupráce politických stran v Národní frontě. Dokonce mezi Lubomírem Štrougalem a předsedou Československé strany socialistické (ČSS) Bohuslavem Kučerou proběhla řada setkání. Názory B. Kučery byly pro něj velice podnětné, vážil si jich. Mnohé i prosadil.

K jeho obhajobě také patří, že zejména v posledních letech byl velice kritický k vývoji politické a ekonomické situace v ČSSR. Dostal se do rozporu s generálním tajemníkem KSČ Miloušem Jakešem, zejména v ekonomické oblasti, snad viděl politický vzor v nastupujícím M. Gorbačovi, i když později byl k němu kritický. Když neuspěl, nebo byl vývojem politických událostí zklamán, rozhodl se v září 1988 rezignovat na své vysoké stranické a vládní funkce. Tedy ještě rok před listopadem 1989. Bylo mu 64 let...

Odjel na svou chalupu do Horního Polubného. Zde začal psát své paměti. Zde také zavzpomínal na svého tatínka, který zahynul po čtyřech letech krutého věznění v nacistické věznici v Plotzensee v Berlíně 3. února 1945... Bylo mu také líto, že v jeho rodném městě Veselí n/L. přejmenovali novodobí kádrováci ulici po jeho statečném tatínkovi. Vzpomínal i na svého dědečka z Nezabudic od Berounky, který zemřel následkem důlního úrazu. V tomto kraji žil po staletí rod Štrougalů. Přemýšlel asi také nad tím, co měl kdysi udělat jinak...

Na obhajobu jeho činů proto platí to známé přísloví: „Hoď kamenem, kdo jsi bez viny!“