Pulty zdobilo čerstvé exotické ovoce, ale i další lahůdky dovezené z Afriky, Asie i ze zámoří, s vinětou od všech těch věhlasných anglických, francouzských, belgických, holandských firem. To zboží bylo nazýváno koloniálním a my jako kluci jsme hledali na mapě ty daleké kolonie, záviděli jsme kolonizátorům ty naplněné lodě voňavého a exotického zboží…

Koloniální mocnosti po staletí z kolonií bohatly. Skutečnost, se kterou se tyto bývalé koloniální říše, dnes členové EU, nechlubí. Naopak, dávají nám své rady. Dívají se na nás pohledem bývalého koloniálního úředníka. Jsme pro ně tou lacinou pracovní silou z východu a dobrým odbytištěm pro jejich zboží. Dokonce ještě požadují v souvislosti s migrační vlnou náš podíl na splácení jejich dluhu vůči státům v Africe či Asii.

Ještě v polovině 20. století Velká Británie vládla nad osudy milionů obyvatel Afriky, Asie, Ameriky, Oceánie... Podobnou říši měla i Francie, Španělsko, Portugalsko… Jejich koráby brázdily oceány a přivážely drahé koření, lodě byly plné stříbra a zlata. V útrobách lodí se tísnili černí otroci určení k práci na plantážích. Obchod s černými otroky kvetl, jen za období 1701 – 1900 bylo přepraveno po moři přes 9 milionů otroků. Tedy těch, co tuto cestu hrůzy přežilo. Platilo se jen za živé zboží, ztráty byly vysoké.

„Pane Bajza, my jsme při tom dělení světa nebyli.“ A jsem tomu rád. Možná že jsme snili o nějaké té malé kolonii, možná že jsme toužili po těch exotických dálkách, po voňavém koloniálním zboží, které prodával pan Bajza ve svém koloniálu. Četli jsme o sladkém životě koloniálních úředníků. O Velké Británii se říkalo „nad její říší slunce nezapadá“.

Pryč jsou ty časy, kdy jsme jásali nad dovezeným banánem, mandarinkou, čokoládou, dnes máme jiné starosti. Všem ale říkáme, že nebereme cizí, ale budeme hájit to své. Nekolonizovali jsme, nevozili jsme si otroky a za tu dovezenou kávu, čaj, kakao, pomeranče, banány a buráky, jsme vždy řádně zaplatili. Dluhy k Africe a Asii nemáme, platíme dnes spíše za ty jiné.

Ještě trochu úsměvu na závěr. Před sto lety, opojeni z nabyté svobody, se zrodila úsměvná historka o snaze mít „českou kolonii jménem Togo“, tedy maličký africký stát, poloviční ČR. Slovy tehdejších snílků „jsme na to měli kapacity“. Buďme dnes rádi, že zůstalo jen u těch snů…

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele