60 divizí, z toho 10 obrněných, 1600 letadel… Za několik týdnů se Polsko zhroutilo, 27. září kapitulovalo. Polské ztráty byly ohromující. 60 tisíc padlých, 200 tisíc raněných, 700 tisíc zajatců…. Ztráty Německa nesrovnatelně menší, 10 tisíc padlých, 30 tisíc raněných….  I dnes po 82 letech musíme se studem konstatovat, že k této agresi se připojilo i Slovensko. Jeho armáda se zúčastnila porcování Polska a jako odměnu si vysloužila kus polského území. Jak asi bylo dr. E. Benešovi v Londýně?

Hitler po zkušenostech z Mnichova 1938 si byl zcela jist, že Velká Británie a Francie budou agresi jen pasivně přihlížet, na západní frontě bude klid… Nemýlil se ani on, ale ani Stalin. Sovětské angažmá, dle tzv. smlouvy Ribbentrop – Molotov, bylo proto jen důsledkem politiky západních mocností. Politiky, na kterou právě v Mnichově, doplatilo Československo. Dovolte ještě malé zastavení….

Pokud chceme hodnotit situaci před a těsně po 1.září 1939 musíme konstatovat, že to byla právě politika usmiřování (appeasementu), která otevřela Německu cestu k připojení Rakouska (1938). Ustrašená politika západních mocností vedla i k rozbití Československa v Mnichově (září 1938) a následně k jeho okupaci v březnu 1939. Nezapomínejme, že na mnichovském porcování Československa se přiživilo vedle Německa také Maďarsko a Polsko.  Také Itálie se činila, v dubnu 1939 vyrazila za svou kořistí do Albánie. I ve Španělsku vykvetl fašismus. Tam byla krvavým fašistickým pučem odstraněna demokraticky zvolená vláda za pomoci Německa, Itálie a opět za tichého přihlížení a nečinnosti Francie, Velké Británie. Taková byla ta stará dobrá Evropa v předvečer 2.světové války. Proto některé kroky SSSR, které dnes vidíme zúženým, zakaleným pohledem, se staly důležitými pro další vývoj války na východě.

Dějiny nikdy nebyly černobílé. Předpokládám, že součástí letošního připomenutí 82.výročí začátku 2.světové války bude i protiruská rétorika, jak se stalo téměř pravidlem. Je to falešný pohled. Připomínám, že SSSR po zhroucení odporu polské armády 17. září začal obsazovat východní části Polska, tedy bývalá území Ukrajiny, Běloruska, která ztratil po Brestlitevském míru (3.3.1918) a sovětsko-polské válce (1920 - 1921). Tato území byla součástí tehdejšího carského Ruska. Při hodnocení tohoto kroku SSSR je třeba připomenout, že i samotné Polsko, mělo s hitlerovským Německem smlouvu o neútočení z ledna 1934 a ještě v lednu 1939 probíhala intenzivní jednání mezi samotným Hitlerem a ministrem zahraničí Polska o vzájemném postoji vůči SSSR. Tato jednání zákonitě musela ještě více vyhrotit, už tak napjaté vztahy mezi Polskem a SSSR. V létě 1939 pak neúspěšně skončila jednání mezi SSSR, Velkou Británií a Francií… A tak se začala rodit ona, tak často kritizovaná dohoda. Ale proč jen ona?

„Pakt o neútočení…“ mezi Německem a SSSR byl především jen logickým důsledkem předválečné situace v Evropě. Byl pokusem SSSR oddálit válku s Německem a zajistit si hranice. SSSR nebyl na válečný konflikt připraven, což ukázala i následná válka s Finskem v listopadu 1939.  Obdobně, na válku nebyla připravena ani Velká Británie, ani Francie. Následný vývoj války na západní frontě na jaře 1940 byl toho dokladem. Byl to nakonec Sovětský svaz, který nesl hlavní tíhu války… Proto také v následujících letech byl Stalin hostitelem řady předních evropských politiků, jejich nadějí se stal SSSR. Ale to je již jiná kapitola dějin. Jak víme, dějiny nikdy nebyly černobílé, je nutné je vždy chápat s širších souvislostech a s hodnocením politického vývoje v té dané době. 

Přemysl Votava