České vesnice byly po tisíciletí součástí české krajiny, pro umělce byly i inspirací. Vesnice měly svou tradici i pýchu, i ten kostel nebyl jen mrtvým bodem v krajině. Vesnice byla vždy spjatá s půdou. Brambory, mléko, vajíčka, vepřové i hovězí jsme měli hned za humny, stačilo zajít jen k sousedům. Aleje byly plné švestek, třešní i jablek. Kolem vesnice byla zoraná pole, obilí se vlnilo větrem, hned vedle byla cukrovka i brambory, na pastvinách se pásl hovězí dobytek. I v době světových válek bylo kde brát, jezdilo se s taškou na venkov. Český chmel, slad, cukrovka, uzenářské i mléčné výrobky, to vše mělo tradici, ale i odbyt. Český sedlák byl ve světě pojmem. Vesnice vzkvétaly.

Za posledních třicet let se mnohé u nás změnilo. Máme se ale skutečně lépe? Nežijeme jen na úkor budoucnosti? Nestali jsme se v EU jen naivními prosťáčky? Hmotné statky, které budovaly generace, mizí v nenávratnu. Stáváme se lacinou pracovní silou. Na kvalitní orné půdě rostou velkosklady nebo montovny. Po silnicích se valí z daleké ciziny tisíce kamionů do distribučních center. Dovážíme až z „tramtárie“ vepřové, kuřecí, ale i máslo, cibuli, mrkev, brambory, česnek, jablka...

Z českých vesnic mizí práce i život. Zavírají se školy, obchody, pošty, hospody, lékařské ordinace. Autobus dvakrát denně. Supermarkety jak chobotnice dusí venkovské prodejny. Osiřely kravíny, vepříny, drůbežárny, pod betonem mizí orná půda. Místo skotačivých dětí vesnicí zní klapot holí, vesnice stárne. Umíráček na kostelu zvoní stále častěji. Zatímco v Praze jsou „bytečky 1+1“ za miliony, venkovská stavení uprostřed lesů, vod a strání těžko hledají kupce. Není zde práce. A tak jsme svědky pomalého zániku nejen českého zemědělství, ale i české vesnice. Na ty poslední statečné sedláky je ještě pořádán hon, jednou kvůli hrabošům, podruhé kvůli řepce či dotacím…

Ve svém důsledku ničíme nejen tu vesnici, ale deformujeme i naši krajinu. Politická garnitura zavírá oči nad tím, že lidé odcházejí z vesnic a z českého sedláka se stává řidič multikáry ve velkoskladu. Nabubřelá EU místo řešení tohoto stavu měří velikost banánů či mrkve. Některé kroky EU jsou nezvratné a přímo ohrožují základy naší ekonomiky, kultury, ale i státu. Bruselská dotační politika ničí české zemědělství. Česká republika přestává být potravinářsky soběstačná.

Snižují se osevní plochy, např. u brambor za třicet let klesla výměra z 115 tisíc na 22 tisíc hektarů, obdobně je to u obilnin, cukrovky, ovoce… Soběstačnost ČR podle ČSÚ k roku 2020 je u vepřového masa 43 %, u drůbežího 60 %, u vajec 80 %, u mrkve 51 %, cibule 47 %, máslo 71 %, dovážíme už i švestky, rybíz, třešně, květák, kedlubny, ale i brambory. Vedle brambor je propad produkce i u zeleniny, té se v roce 1989 sklidilo 573 tisíc tun, v roce 2020 už jen 250 tisíc tun. Tedy méně než polovina. Ovoce v roce 1989 590 tisíc tun, v roce 2018 jen 188 tisíc tun. Tedy jen třetina. Tradiční český česnek pokryje jen 10 % naší spotřeby, obdobně je to u mléka. Ještě v roce 1989 naše chovy měly přes milion dojnic, nyní jen polovinu. Když krávy dojily jako divé, za více nadojeného mléka byly sankce, a tak krávy šly na jatka. Dle ČSÚ se od vstupu do EU prohlubuje závislost ČR na dovozu potravin.

V Hostivaři v Praze se před 150 lety narodil sedlák Antonín Švehla (1873-1933), byl zemědělským samoukem, ale přesto rozuměl půdě, vesnici i politice. Byl dokonce prvorepublikovým premiérem. Na radu za ním jezdil i TGM. Používal ke své práci selský rozum, jeho jméno tzv. odborníkům již mnoho neříká. Švehla by při pohledu na dnešní vesnici vzal pořádný bič…

Říkám to také proto, aby nám z té malebné české vesnice nezbyla jen Babička či Prodaná nevěsta. Aby školní děti neviděly krávu jen ve skanzenu české vesnice.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele