Z jeho oznámení o výrazném snížení početních stavů armády vyplývá, že technika dostává přednost před živou silou. Do konce tohoto desetiletí se mají počty příslušníků armády postupně snížit o pětinu na osmdesát dva tisíc. Tedy nejméně za uplynulé století dvou světových válek.

Hammondova vize zvaná Armáda 2020 předpokládá, že Británie bude disponovat sice méně početnými, ale lépe vyzbrojenými expedičními silami schopnými rychlého nasazení v plném spektru úkolů intervence.

Pokud se naplní obranná smlouva Británie a Francie z 2. listopadu 2010, budou expediční sbory obou zemí vzájemně úzce spolupracovat. To vyváží skutečnost, že reakční síly Británie budou moci v zámoří nasadit maximálně jednu divizi.

Při déle trvajících misích, jako byla ta v Iráku nebo Afghánistánu, se pak spoléhá na rozšířené stavy záložáků, což je významná změna. Obecně zapadá do patrné neochoty evropských ozbrojených sil intervenovat v zahraničí pozemními jednotkami, jak jsme nyní vyděli v Libyi. Na druhou stranu ale trvá zájem o působení v mírových misích OSN.

Ministrem Hammondem nyní oznámené proměny ve strategii britské armády jsou součástí kompletního přehodnocení obrany Spojeného království z října 2010, které předpokládá celkové snížení obranných výdajů o osm procent ročně. Podobně jako u armády také snížení stavů sil letectva a námořnictva o dvacet až třicet procent.

Tyto kroky ale nemusejí vést k menší bojeschopnosti britských vojsk, účel je spíše opačný. Namísto kvantity má nastoupit kvalita.

Reformy v britských ozbrojených silách dlouho nazrávaly. Už za labouristického předchůdce nynější konzervativní vlády jsme slýchávali stížnosti na značné opoždování dodávek a jejich předražování. Pětina dělostřelectva pak prý nebyla schopna bojového nasazení. Značné těžkosti také způsobovalo váhání, zda zachovat jaderné odstrašení ponorek Trident, jež bude nutno obnovit do roku 2025, a nutnost vystavět nové letadlové lodě.

Těžkosti přetrvávají a letadlové lodě se zřejmě budou muset během přechodného období obejít dokonce bez letadel. I to je jeden z důvodů, proč v rámci rozšířené spolupráce mezi Británií a Francií budou moci obě země využívat své letadlové lodi navzájem.

K podobným procesům a potížím dochází v ozbrojených silách i v řadě dalších států Evropské unie. Provází je řada problémů, které pocházejí ze střetu mezi myšlenkou obrany charakteru národního, dosud převládajícího a kolektivního charakteru.

Společná obrana Evropské unie, jejíž model představuje zmíněná spolupráce Británie a Francie, by směřovala specializací k větší efektivnosti obranných výdajů a bojeschopnosti. Nutně by však znamenala snížení autonomie jednotlivých států. Tento konflikt těla s duší ostatně můžeme pozorovat také v unijní politice a ekonomice.

V rámci evropských členů Severoatlantické aliance také můžeme pozorovat v poslední době postoje typu: mě se to netýká. Nejde jen o neochotu nasazení ve společných zahraničních operacích, jako byla ta v Libyi. Drtivá většina členů aliance neplní ani doporučené obranné výdaje v hodnotě dvou procent hrubého domácího produktu.

Mezi lety 2006 až 2010, tedy v období poznamenaném globální finanční krizí, došlo v řadě zemí k prudkému snížení výdajů na obranu až o několik desítek procent. Snad jen s výjimkou Polska a Slovinska především v někdejších sovětských satelitech střední a jižní Evropy a Pobaltí. To by nás mělo varovat.

Evropská unie přestává být společenstvím států sobě rovných, což jen podporuje sklony mocností hrát si na svém písečku. Náš prostor mezi Německem a Ruskem přitom ještě dvě desetiletí od konce studené války zůstává nejméně stabilním a jednotným v Evropě. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty

Publikováno se souhlasem vydavatele