Podle webových stránek Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), tento „od svého vzniku v roce 2008 vědecky zkoumá dvě nesvobodná období našich novodobých dějin: dobu nacistické okupace 1939-45 a dobu komunistické nadvlády 1948-1989, samozřejmě s přesahujícími roky. Zaměřuje se na protidemokratickou činnost bezpečnostních složek státu, ale také analyzuje okolnosti, za kterých může z demokratických podmínek vyrůst autoritativní režim. Vychází z předpokladu, že s lepším poznáním principů, na kterých bylo postaveno ovládání společnosti v minulosti, budeme schopni lépe se bránit současným i budoucím hrozbám omezování lidských práv.“

Bohužel, praxe i v případě ÚSTRu poněkud pokulhává za oficiálními proklamacemi určenými části veřejnosti, která postrádá kritické myšlení. Faktem je že aktivističtí nadšenci v řadách zaměstnanců ÚSTRu mohou v případě nekompetentního vedení, s podporou odborů, podobně jako v případě veřejnoprávních médií, deformovat původní poslání státní, resp. veřejnoprávní instituce. ČTK společně s Českou televizí a Českým rozhlasem zahlcují veřejnost různými jednostrannými informacemi. Ignorují informační zdroje, či názorové skupiny, které pokládají za nevhodné. Aktuálně jsou na black listu tzv. populisté. Svobodu přístupu k informacím tak zachraňují alternativní média.

Odborářští šéfové odmítají prezidentovu kandidátku

ÚSTR však alternativní ústav dosud nemá. Jeho zaměstnanci, sdruženi ne v jedné, nýbrž ve dvou odborových organizacích, zřejmě podporují své odborářské bosse Miroslava Vodrážku a Petra Blažka, kteří jejich jménem, aniž by přiložili zápis z příslušné odborářské schůze, zaslali Senátu PČR otevřený dopis. Dopis se snaží navodit dojem, že většina zaměstnanců ústavu senátory žádá o „kritické posouzení předpokladů“ spisovatelky a občanské aktivistky Lenky Procházkové coby kandidátky na post členky Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, kterou na uvedenou pozici v ústavu, navrhl prezident Miloš Zeman.

Kandidátka Lenka Procházková je podle autorů dopisu „známá svými aktivistickými demonstrativními vystoupeními, při nichž nakládá s hodnocením minulostí velmi ideologicky. Používá propagandistický a demagogický styl, který je možné ilustrovat na několika jejích veřejných prohlášeních o historických událostech.“

Argumenty hraničí se sprostou pomluvou

Většina zmíněných hodnotících úsudků je naprosto trefná v případě propagandistů a manipulátorů veřejnoprávních médií, případně představitelů různých neziskovek. V případě signatářky Charty 77 a na současné poměry unikátně zorientovanou dámu, to však evokuje podezření ze sprosté pomluvy. Ostatně, autoři svými argumenty učinili více, než dokonalý duševní striptýz:

1) V souvislosti s návrhem novely zákona o majetkovém narovnání s církvemi opakovaně označovala římskokatolickou církev jako „národního nepřítele“.

Lenka Procházková tlumočila názor nemalé části občanů. S podobnou rétorikou ČSSD vyhrála volby.

2) Jako ideologické, až mesianistické je možné hodnotit její pojetí Pražského jara, respektive její reflexi marxistického socialismu z konce šedesátých let 20. století: „Pražským jarem vstoupili Češi do mezinárodního rozhovoru, jak zachránit svět.“ (Parlamentnilisty.cz, 25. 2. 2013) Podle jejího hodnocení jsme byli v osmašedesátém dokonce „avantgardou v budování socialismu“. (Krajskelisty.cz, 26. 4. 2016)

Tehdejší situaci Lenka Procházková vystihla dokonale. Neznám nikoho z těch dob, kdo nepodporoval Alexandra Dubčeka v jeho úsilí ohledně socialismu s lidskou tváří. Tak to prostě bylo. Kdo se domnívá, že Československo v té době nebylo avantgardou občanů ostatních socialistických států, tak pouze dokumentuje svojí neznalost, případně ideologickou zanícenost.

3) Obdobným způsobem nahlíží na události roku 1989: „V listopadu 1989 se Václavské náměstí zaplnilo lidmi, kteří už odmítli tolerovat normalizovaný život a chtěli se vrátit k idejím Pražského jara.“ (Parlamentnilisty.cz, 29. 3. 2015).

Autorka situaci vystihla naprosto pregnantně. O převratu ze socialismu na dřevní kapitalismus v té době nikdo nemluvil, včetně Václava Havla. Je signifikantní, že vědátoři ÚSTRu tehdejší situaci ideologicky překrucují přesto, že disponují dobovými záznamy, které potvrzují stanovisko Lenky Procházkové.

Bližší je Pehe a Madeleine s krvavýma rukama

4) Podle této politické aktivistky „život v normalizaci nebyl tak šedivý, stísněný a uniformní, jak se dnes píše v učebnicích“ a socialistické školství v šedesátých letech dokonce patřilo k „nejlepším na světě“. (Haló noviny, 16. 11. 2015)

Autorka se nemýlí, krom toho, že snad mohla zvlášť vyzdvihnout učňovské školství. Jeho tehdejší koncepce a výsledky jsou v systému tržního hospodářství nemyslitelné. To však veselí spoluobčané s vymytými mozky nechápou.(Veselí proto, že o tom vůbec netuší.) Někteří z nich dokonce totalitu v socialismu přirovnávají ke koncentračním táborům. To může veřejně tvrdit pouze totální troll a Jiří Pehe.

5) Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 hodnotila obdobně ahistoricky jako „zradu západních politiků, kteří náš ojedinělý pokus dovolili obětovat, aby bylo udrženo mocenské rozdělení světa, aby nebyly porušeny dohodnuté sféry vlivů“. (Parlamentnilisty.cz, 25. 2. 2013).

A co jiného to bylo? Pro Spojené státy jsme byli stejně marginální zemí, jako v současnosti. Pravda až na Madeleine s krvavýma rukama. Terazky ji zajímá lithium.

Ďábla v podobě mnicha pánové z ÚSTRu neunesli

6) Je také známá svými protirestitučními výpady proti „velezrádcům“, mezi něž řadí Parlament a předchozího prezidenta. V minulosti podala trestní oznámení ze spáchání trestného činu krádeže ve stádiu pokusu na vládu a představitele římskokatolické církve.

Autorka výroku vyjádřila názor velké části populace. Osobně znám spoustu lidí, kteří odsuzovali a odsuzují poslední amnestii Václava Klause. O restitucích některých havlistů ani nemluvě. Nicméně, nadhled a odstup, s jakým zřejmě oba odborářští předsedové a další odboráři ÚSTRu přistupují k reflexi minulosti, nejspíš navazuje na „revoluční tradice“ tuzemských historiků. Nakonec poslední, sedmá „výtka“ je toho důkazem.

7) V rámci své neúspěšné kampaně do senátu za Věci veřejné používala volební plakát, na kterém byl vyobrazen ďábel v podobě mnicha. V posledních letech také vystupuje na různých komunistických seminářích a mírových akcích, kde demonstrativně ničí symboly NATO.

Demokraté z ÚSTRu zřejmě neslyšeli o výroku, který je připisován Voltairovi: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat.“ A pokud ho znají, nejspíš ho vnímají jako projev totality. Takže je to jasné: Na mnicha historikům a černoprdelníkům nešahejte, jinak můžete hystericky špatně skončit. A ještě co se týče akcí komunistů. Osobně bych tam nechodil, avšak pokud Vás zajímá, kde oslovíte nejvíc posluchačů, pak Vám doporučím nastávající prezidentovu imaginární předvolební kampaň, nebo akce komunistů. Zbytek nestojí za řeč.

Radim Hreha