Takovéhoto tvrzení by se dnes asi málokterý politik odvážil. Však se i tenkrát s rozhořčením ozvali nejen osvědčení klerikální agitátoři, ale i mnozí rozvážní a tolerantní publicisté to považovali za poněkud silný tabák. Hlavním argumentem bylo konstatování že na rozdíl od všech dobrovolných spolků má církev tisíciletou tradici. Nakonec se však samozřejmě ukázalo, že v těchto rozhořčených postojích a ušlechtilých slovech se vlastně skrývá boj o moc a o peníze.

Je to už více než půl století, co napsal Bernard Shaw: „Za příležitostnou volební propagandou řečnické tribuny stojí neustálá propaganda církví snažící se přesvědčit veřejnost, že jsou ve svém oboru jedinou příslušnou autoritou, pokud jde o věčné pravdy. Některé z nich jdou tak daleko, že chtějí být jedinou autoritou o všech pravdách ve všech oborech“. Nejvíce mne překvapilo, že se s církevním postojem ztotožňují dokonce pracovníci sdružení, které se jmenuje „Občanský institut“. Vždycky jsem se totiž domníval, že právě občanský postoj se vyznačuje určitou pluralitou zejména v otázkách etických. Kdo z občanů může tvrdit, že církev je univerzálním garantem morálních hodnot? Vždyť z této univerzální garance nevyplývá nic jiného než univerzální moc.

Jako občan tohoto státu odmítám názor, že to, co mne činí dobrým, je bible a její desatero. Svůj smysl pro čest, lidskou důstojnost, nedotknutelnost svobody, rovnost, spravedlnost a lidská práva čerpám totiž z naprosto jiných zdrojů než jakým je církevní doktrína. Odmítám svou mravnost podmiňovat nějakými donucovacími prostředky, jakými je slib věčné blaženosti nebeské nebo strašením pekelným. Občanský postoj k etice je přece soběstačný, autonomní. Nepotřebuje hlásání starozákonní kruté Hospodinovy libovůle a surovosti, nepotřebuje nebeské protekcionářství podmíněné odměnami a tresty. Církevní otcové se v nás snaží vzbudit přesvědčení o tom, že kdyby jich nebylo, celý svět se okamžitě zřítí do nemravnosti a záhuby. Takovýto postoj se už příliš neliší od tradičního kázání polního kuráta Otto Katze „…bůh je něco, co se vás nebojí a co s vámi zatočí, až z toho budete pitomí.“

Každá totalitní ideologie pokud nemá mocenský monopol dřímá v defensivě, ukazuje lidstvu vlídnou tvář. V dojemné shodě si tu podávají ruce komunismus a katolicismus. Mají velmi podobné způsoby argumentace, dokonce téměř totožné rituály. Ať je to členská schůze nebo mše svatá, třídní prověrky nebo zpověď, pionýrský slib nebo první svaté přijímání, První máj nebo Boží tělo, komunistická justice nebo katolická inkvizice, svádí se tu boj o duši člověka. Vlídná tvář však trvá jen pokud se o moc usiluje. Jakmile má totalita moc v rukou, záhy upaluje, věší, trestá a mučí!