V Německu Alternativa pro Německo, u nás strana s názvem SPD. Právě proto byly v Německu tak obtížné koaliční rozhovory mezi Křesťanskodemokratickou unií a socialisty. CDU a CSU potřebují totiž přitvrdit politický kurs a získat zpátky voliče Alternativy na svou stranu, zatímco němečtí  socialisté táhnou víc a víc doleva a volají po soudržnější Evropě a spravedlivější společnosti – i pro imigranty. Něco podobného probíhá u nás, i když socialisté táhnou spíš doprava. Což je trochu zvláštní.  Důsledkem je, že vlády se rodí těžko, populace se rozdělují  do nepřátelských táborů a kultura, která ze své podstaty tíhne ke kosmopolitismu, globalizaci a stírání hranic, neví čí je. 

Lidé z oblasti kultury většinou těžko chápou některé výroky Donalda Trumpa, protože jsou zvyklí točit  filmy o lásce napříč ras. Ve Francii nebo Německu existuje dnes jen málo  televizních  filmů, v němž by nehráli roli přistěhovalci. Nový německý televizní seriál nazvaný Doktorka z ostrova se odehrává na Mauriciu, jeho hrdinkou je energická německá lékařka.  To není vůbec náhoda!  Obyvatelstvo ostrovního státu Mauricius je totiž  multietnické, multikulturní, multilingvální a mnohonáboženské. A panuje tu na rozdíl od jiných států Afriky klid a demokracie. A turistům se tu ještě nebrání. Hle, existuje země, kde to funguje, kde se mají různé rasy rády!  Filmaři se prostřednictvím seriálu snaží divákům vysvětlit, že  multikulturnost není mrtvá, že funguje a je dokonce politicky korektní. A zároveň je seriál tohoto typu hrou na šalmaj pro cestovní kanceláře, které jistě na Mauricius vypraví plná letadla turistů. 

Očekávám, že v době rostoucího  nacionalismu bude kultura bít ještě silněji  na poplach a obhajovat multikulturní společnost, zatímco běžná populace ovlivněná uměle šířeným strachem bude stále víc proti.  Západní umělci vždycky říkali, že jsou otevřeni  všem náboženstvím a všem kulturám.  Vždycky rádi  cestovali   do exotických částí světa a snažili se importovat místní motivy a zvyky.  A nakonec se tyto motivy postmoderně smísily a lidé se v nich nevyznají.  Vize otevřené společnosti, v Evropě stále dominantní, naráží na bariéru. Začínáme se bránit my na východě Evropy, my, dědici železní opony. A chceme opět nějak uzavřít náš svět, aby byl bezpečnější, i když víme, že bezpečnější nebude. Uzavírání společnosti  velmi dobře  předpověděl belgický režisér Lucas  Belvaux ve svém  filmu  Toto je naše země. Film pojednává o  domácí ošetřovatelce  jménem Pauline, který pracuje  v chudém severofrancouzském regionu. Je to hodná žena a  nakonec ji její nadřízený lékař přesvědčí, že multikulturnost je špatná. Žena se ztotožní s politickou ideologií  extrémistické strany a kandiduje za ni ve volbách. Je to vlastně film o tom, jak krajně pravicová strana využije neznalosti oblíbené  mladé ženy  ke svým cílům. Film měl francouzskou premiéru v únoru 2017, dva měsíce před prvním kolem prezidentských voleb. Národní fronta Marine Le Pen  na film reagovala velmi podrážděně. Volby, jak víme, vyhrál  v prvním kole  docela těsně středolevý  Emmanuel Macron, bylo to o tři procenta, jako u nás. Nicméně Macron se nyní snaží bojovat za pevnou Evropskou unii a otevřenou Evropu. Jak to dopadne, zatím nevíme.

A tak zatímco umění bojuje za otevřený svět bez předsudků a varuje před nacionalismem, společnost kolem nás se pomalu vyvíjí opačným směrem. Říká se tomu honosně  obrana národních hodnot. Jakoby film o ostrovní doktorce nebo o ošetřovatelce Pauline nevytvářely  také hodnoty, národní hodnoty. Je dobře, že máme kulturní výkony, které ze své postaty tíhnou k otevřené společnosti. Nicméně všechno nasvědčuje tomu, že otevřená společnost má své limity a kdoví, jestli se ostrovní doktorka a ošetřovatelka někdy vydají na společnou cestu.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.