V těchto dnech si svět připomíná výročí války z června roku 1967 mezi Izraelem a Egyptem, Jordánskem a Sýrií - konflikt, který se v moderní historii vyznačuje násilím.

Válka začala jako izraelský preventivní útok na egyptské letecké síly v reakci na rozhodnutí Egypta vypovědět mírové síly OSN z Gázy, Sinajského poloostrova a uzavřít Tiranský průliv pro izraelské lodě. Byl to Izrael, kdo provedl první útok, ale většina pozorovatelů se shodla, že akce byla provedena legálně proti bezprostřednímu ohrožení země.

Izrael nehodlal rozšiřovat frontu boje, ale konflikt rychle vybuchl v celé šíři, když na stranu Egypta se připojily Jordánsko a Sýrie. To je však přišlo draho. Po pouhých šesti dnech Izrael dostal pod svoji kontrolu celý Sinajský poloostrov, Gázu, Golanské výšiny, Západní břeh Jordánu a Jeruzalém. Izrael se třikrát zvětšil proti původní rozloze. Celá událost připomínala knihu Genesis – po šesti dnech intenzivní práce následoval den odpočinku, zde se jedná o podpis dohody o zastavení bojů.

Jednostranný výsledek boje vedl k závěru (pro některé je to sen), že Izrael může být vymazán. Vítězství Izraele z roku 1967 se stalo trvalé, a to stejným způsobem jako války z roku 1948 a 1956. Nový Izrael se již vyznačuje strategickou důležitostí. Většina arabských představitelů změnila své hledisko z názoru na vymazání Izraele na požadavek návratu k hranicím před válkou v roce 1967.

Šestidenní válka však nevedla ani k částečnému natož celkovému míru. Až v říjnu 1973 byly stanoveny podmínky, které vyplnila izraelsko-egyptská mírová smlouva z Camp Davidu. Ovšem arabská strana nakonec z tohoto posledního konfliktu vyšla se ctí, zatímco Izrael byl brán s despektem. Vyplývá z toho důležité ponaučení, že vojenské vítězství vždy nemusí znamenat politické vítězství a ještě méně to znamená mír.

Po válce z roku 1967 následovalo diplomatické jednání a případ Rezoluce 242 Rady bezpečnosti OSN. Ta byla schválena v listopadu téhož roku a v rezoluci se po Izraeli požaduje, aby se stáhnul z okupovaných území a zároveň je Izraeli potvrzené právo na existenci v rámci bezpečných a uznaných hranic. Rezoluce je klasickým příkladem kreativní dvojsmyslnosti. Kdy různé strany ji různě interpretují. Taková situace sice umožňuje její jednoduché přijetí, ovšem je tom již mnohem těžší s její realizací.

Proto nikoho ani neudivuje, že stále není dosaženo míru mezi Izraelci a Palestinci, a to i přes četné intervence USA, EU a jejich členů, OSN a samotných stran konfliktu. Popravdě ale rezoluce 242 za tento stav věcí vůbec nemůže. K míru dojde ve chvíli, kdy konflikt uzraje k jeho vyřešení a taková situace může nastat, jen když hlavní představitelé mají vůli a mohou přistoupit ke kompromisu. Nedojde-li k tomu, nelze to vykompenzovat ani diplomatickým úsilím vnějších činitelů.

Válka z roku 1967 měla obrovský dopad. Palestinci získali identitu a mezinárodní význam, což se jim do té doby nepodařilo získat, když většinu času žila buď pod egyptskou nebo jordánskou mocí. Jediné, čeho Palestinci nedosáhli, je vzájemný konsensus, když dochází k dohadování o uznání Izraele. Když i k tomu by došlo, vznikne problém, čeho se mají zříci, aby dosáhli vlastní samostatnosti. Naopak Izraelci určité jednoty dosáhli. Většina byla pro navrácení Sinaje Egyptu. Jiné je to u Golanských výšin, kdy mnohé vlády byly pro jejich navrácení, ale za podmínek, které nikdy nebyly splněny. Izrael se jednostranně stáhnul z Gázy a podepsal mírovou dohodu s Jordánskem. Stejně tak existuje shoda mezi Izraelci o tom, že Jeruzalém musí zůstat jednotný, a to v rukou Izraele. Shoda ovšem skončila, když došlo na dohodu o Západním břehu. Pro některé je to území, prostřednictvím kterého lze dosáhnout určitých cílů, a to výměnou za zajištění míru s palestinským státem. Jiní si však myslí, že toto území bylo cílem Izraelců, tohoto cíle bylo dosaženo a nyní je třeba toto území obsadit a udržet.

To neznamená, že od roku 1967 nebylo dosaženo žádného diplomatického pokroku. Mnoho Izraelců a Palestinců je schopno si přiznat skutečnost existence možného rozdělení země na dva státy. Ale obě znesvářené strany nejsou dodnes schopné vyřešit to, co je rozděluje. Přitom obě strany zaplatily a platí vysokou cenu za tento stav věci.

Mimo osobních a ekonomických ztrát Palestinci nemají dosud vlastní stát a zejména postrádají kontrolu nad vlastními životy. Neexistence hranic a proměnlivá demografická situace se staly překážkou uskutečnění izraelského cíle stát se demokratickým, židovským, bezpečným a prosperujícím státem.

Zatím ale situace na Blízkém východě a ve světě se rozvíjí a daleko více se svět začal zaměřovat na Rusko, Čínu a Severní Koreu. Přestože by došlo ke smíru mezi Izraelci a Palestinci, nepřineslo by to mír ani Sýrii, Iráku, Jemenu nebo Libyi.

Je padesát let po šestidenní válce, a to že zde není mír, se stalo součástí nedokonalého status quo, které mnozí přijali a také očekávali.

(Autor článku je předsedou americké Rady pro zahraniční vztahy. Byl ředitelem pro plánování politiky na ministerstvu zahraničí (2001-2003) a byl zvláštním vyslancem prezidenta George W. Bushe v Severním Irsku a koordinátorem pro budoucnost Afghánistánu.)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami