“Tyto masové hroby jsou znamením vztahu totalitních režimů k člověku, že člověk byl věc, která se zahodí, odhodí. A člověk vlastně v určitých situacích neměl žádnou důstojnost. A k důstojnosti člověka také patří mít právo na důstojný pohřeb, mít své místo, kde budu pohřben a kde budou ti moji blízcí chodit vzpomínat, modlit se. Těm lidem byla tato důstojnost vzata.”

Tato slova pronesl dnes už zesnulý kardinál Miloslav Vlk, když se na konci roku 2015 o hromadných pohřebištích mluvilo na konferenci v Senátu. Dodal, že totalitní režimy byly založeny na nenávisti.

Praha, Brno, Ostrava, Valdice…

Skutečnost je taková, že i téměř třicet let po pádu komunistického režimu stále existují masové hroby, kde se nacházejí tajně uložené ostatky obětí a odpůrců totalitních režimů 20. století. Většinou jde o neoznačené hroby.

Hromadná pohřebiště jsou v Praze, v Brně, v Ostravě, ale třeba i na vězeňském hřbitově ve Valdicích nebo u Jáchymova.

“Cílem našeho projektu je identifikace těchto kosterních pozůstatků. Tímto způsobem chceme naplnit základní civilizační povinnost zacházet s lidskými ostatky pietně,” říká genetik Daniel Vaněk, který se na projektu podílí.

Hledají se příbuzní

Nejznámějším pohřebištěm, kde se také nachází největší množství ostatků, je Ďáblický hřbitov v Praze. Ten byl s platností od letošního července vyhlášen národní kulturní památkou.

Ostatky obětí nacismu a komunismu zde byly ukládány v letech 1943 až 1961. Podle archivního výzkumu, který nedávno publikoval vedoucí Kabinetu dokumentace a historie Akademie Vězeňské služby Aleš Kýr, jsou zde ostatky 137 popravených či zemřelých politických vězňů z poúnorového období. Na tomto místě se patrně nachází i ostatky československých vojáků padlých v Resslově ulici dne 18. června 1942.

Veškeré informace o projektu Jména mrtvým najdete na webových stránkách
Centra pro dokumentaci totalitních režimů.

“Máme dnes k dispozici portréty popravených, víme, odkud pocházeli, zda měli, či neměli příbuzné,” říká historik Petr Blažek. Právě poznatky o místu původu a rodinách by měly historikům a genetikům pomoci získat genetický materiál od žijících osob pro genetické srovnávání. “Často šlo ovšem o mladé lidi, u nichž může být problém s přímou linií, neboť byli popraveni v době, kdy ještě neměli rodiny,” říká Petr Blažek.

Moderní genetika si ale umí poradit i s případy, kdy je k dispozici vzorek mimo přímou linii. Bylo tomu tak i v případě identifikace ostatků pátera Josefa Toufara, kterého komunisté umučili v roce 1950. V jeho případě byl ke srovnání použit vzorek od jeho neteře.

Aby nebylo pozdě…

Projekt by měl probíhat v několika etapách. Tou první bude právě vytvoření seznamu zemřelých z období totalitních režimů uložených na neznámém místě nebo v neoznačených hrobech a zajištění vzorků od jejich žijících příbuzných.

Následovat budou archeologické výzkumy, antropologické ohledání ostatků a jejich genetická identifikace.

Petr Blažek soudí, že vhodným místem pro začátek projektu by mohl být zrušený vězeňský hřbitov ve Valdicích, kde je z “technického” hlediska situace snadnější. “Narozdíl od Ďáblic nejsou ve Valdicích ostatky uloženy v šachtách. Byl tam klasický hřbitov, kde každý vězeň měl jeden hrob, které byly číslované, máme plány i knihu mrtvých,” říká Petr Blažek s tím, že na valdickém hřbitově by se měly nacházet ostatky několika desítek politických vězňů.

Genetik Vaněk připomíná, že s první etapou je třeba začít co nejdříve, neboť postupně umírají pamětníci, očití svědci a také dárci srovnávacího biologického materiálu. “K zahájení projektu jsme přistoupili z důvodu nedostatečné aktivity státních institucí zajistit důstojné uložení ostatků obětí totalitních režimů. Jakákoli další časová prodleva ztíží nebo dokonce znemožní budoucí identifikaci ostatků z důvodu nedosažitelnosti srovnávacích biologických materiálů,” varuje Vaněk.

Psáno pro HlidaciPes.org, Ústav nezávislé žurnalistiky.