Je sympatické, že po návratu našich hokejistů se tentokráte nespustila sžíravá kritika na naše hráče a hokej vůbec. Někteří fanoušci mohou naše vyřazení budou silně prožívat, lamentovat a možná i spílat trenérovi. Budou upozorňovat na výkon brankáře, obránců popř. útočníků. Pokud by byl šéftrenér obsadil jiného brankáře, možná by ten druhý zachytal a náš tým postoupil do semifinále. A kdyby byl jiný šéftrenér, to by se to postoupilo až do finále jak po másle. Ale to je vždycky to staré známé kdyby. Ale to nejdůležitější, je to jen hra, krásná v rychlosti, bojovnosti a nepředvídatelnosti konečného výsledku, ale jen hra.

Mimochodem, nemám nic proti kritice hráčů i trenéra v médiích, jde dnes zároveň o velký business, ve kterém se točí peníze a mediální pozornost hokeji na druhou stranu jen svědčí a dokládá obrovskou popularitu sportu, ve kterém my Češi patříme ke světové špičce.

Hokejová i fotbalová mistrovství jsou jedny z mála událostí, kdy si naši lidé uvědomují příslušnost k našemu národu. S tím souvisí i někdy až přehnaná adorace a upnutí české veřejnosti na konečný výsledek utkání. Ano, výsledek je samozřejmě podstatný, ale problém nastává v momentě, kdy hokejové hráče (i fotbalové) si někteří chtějí pasovat do role národních hrdinů. Často jsou následně zklamaní, pokud jejich „hrdina“ odmítne reprezentovat z důvodu odpočinku/ načerpání sil, atd. Následují výčitky v médiích, že nechtěli nebo odmítli přijet, dali přednost financím před reprezentací, atd. Jenže hokejisté jsou úplně normální lidé a jejich priority odpovídají prioritám většinové populace. A jaké jsou hlavní priority většinové populace? Také finanční. Proto se na hokejisty nemáme právo zlobit, jsou to jen lidé.

Je určitě škoda, že příslušnost k našemu národu prožíváme až na výjimky prostřednictvím sportovních utkání v soupeření novodobých gladiátorů. Národ by měly spojovat další události nejen sportovní. Poláci mají řadu národních akcí, kde prožívají národní pospolitost. Ale to je již jiné téma.

Porazili jsme Rusáky, úkol na MS splněn

Vím, tady se budete na mě někteří zlobit a v tomto případě právem, ale ta normalizační doba, kdy tehdy sovětský tým byl symbolem okupantů, ten je často v naší generaci silně pod kůží.

Pro nás středně roků narozené (záměrně neříkám dříve), kdy jenom za to, že redaktor tehdejší ČST prohlásil při zápase, že vjíždí hokejisté s CCCP na zádech nebo za termín Rusáci byl prý vyhozen, kdy naši hokejisté dokázali dát národu při zápasech s tehdejší sovětskou Sbornou našim lidem alespoň špetku národní hrdosti, prostě i dnes po tolika letech výhra nad ruským týmem vždy potěší.

Samozřejmě dnešní sborná nemá s tehdejší sovětskou sbornou mnoho společného, její hráči hrají v zahraničí a mohou si užívat svobodného pohybu, což za sovětské Tichonovovy éry bylo nemyslitelné.

Slavná tisková konference za Brežněva

A ještě jeden příběh z vyprávění/doslechu z éry socialismu koncem 70.let, kdy v našem hokeji vládla tehdy fenomenální hokejová trojice. Na tiskové konferenci po vyhraném zápase nad Sovětským svazem se prý jeden novinář (vlezdoprdelka) zeptal, zda necítili, že jim tu výhru sovětští hráči možná chtěli dát zadarmo?

Následovala prý velice rychlá a stručná odpověď jednoho z nich:

„Jestli jsme někdy od Rusáků dostali něco zadarmo, tak leda kulku do hlavy.“ Tím samozřejmě tiskovka okamžitě skončila a komunisté jim tuto odpověď nikdy nezapomněli, již na tiskovku od té doby nesměli. Tuto historku mi vyprávěl jeden z pamětníků této „slavné tiskovky“, bohužel nemám na ni odkaz, proto nemohu uvést jména dotyčných hokejistů, kteří se následně proslavili v NHL. Ono ve výsledku není podstatné o koho se jednalo, ale spíše ten příběh vypovídá o době, ve které hokejová utkání s tehdejším Sovětským svazem byla něco více než jen obyčejným sportovním kláním.

Ale zpátky z našeho pohledu již skončenému mistrovství světa, kluci i trenéři si zaslouží za výkon a hru pochvalu. Proto ještě jednou DĚKUJEME.