Máme-li si vytvořit objektivní hodnocení (nebo se o něj alespoň pokusit), hodně mohou pomoci svědectví od úplně nejbližších. Velký poprask na knižním trhu vyvolalo vydání knihy „Voda, která hoří“ od Jitky Vodňanské, která ve své otevřené autobiografické zpovědi nabízí bezprostřední pohled na osobu Václava Havla a jeho nejbližší okolí. Z její autobiografie k nám přichází také způsob myšlení a život intelektuálů a bohémů v tehdejší normalizované společnosti.

Václav Havel, polygamní vztah s manželkou a milenkami

Pro celou řadu sympatizantů V. Havla musí být nepříjemným překvapením informace o polygamním způsobu života ženatého V. Havla, který udržuje po propuštění z vězení v roce 1983 stále vztah se svou přítelkyní Andulkou a zároveň intenzivně prožívá svůj milenecký vztah s autorkou biografie:

Voda, která hoří

„Je mravné a odpovědné, že chodím s Andulkou a zároveň se přátelím s Tebou?“ ptá se v jednom z dopisů Havel (str.172).

Navíc Olga Havlová, jeho žena, má také svého milence. Václav Havel zároveň v této situaci usiluje o nastolení „harmonických vztahů“ společným životem všech zúčastněných po určité období na Hrádečku za intenzivního sledování tehdejší všemocné Státní bezpečnosti.

Otevírá se nám obraz ženatého Václava Havla jako laskavého “mača“ udržujícího si svůj „harém“ a uvědomujícího si neudržitelnost tohoto morálního kvazi stavu, který mu začíná přerůstat přes hlavu.

Doslova šokem je autorčina výpověď o Havlově doporučení (duben 1984) jít na potrat se slovy:

„Kdybys byla o 10 let mladší …., pak bych Ti Tvé rozhodnutí asi rozmlouval. Nicméně nahlíženo z hlediska reálného stavu - kdo jsi ty, kdo jsem já,…….. je to asi řešení rozumné a nejschůdnější. …….. Jenomže já skutečně nemám právo svou chuť mít syna Vašíčka (beztak by to byla jistě holka) nadřadit všemu ostatnímu,………..,“ píše v dopise Havel (str.189). V další části téhož dopisu dodává velkými písmeny: NEJSI ANI PRVNÍ, ANI POSLEDNÍ.

Kniha nám otevírá nový pohled na Václava Havla, nejen obdivovaného disidenta, který měl připravené své kartáčky na zuby pro případ náhlého uvěznění, ale i manipulativního a sebestředného intelektuála, který vidí sám sebe jako „spasitele“ a tvůrce dějů kolem sebe. V dopisech své (druhé) milence nalezneme hodně filosofických zamyšlení, bonmotů, „hledání pravdy“ s absencí převzetí odpovědnosti v krizové situaci (typické pro novodobé intelektuály ve 20. století a nejenom pro ně) provázané s moralizováním v kombinaci s negací tradičních hodnot včetně rodinných vztahů (možná, že zde je prvopočátek vzniku genderových experimentů, které nadšeně podporují dnešní neomarxisté). Jako každý bohém, i Václav Havel dává v krizové situaci přednost svému egu a intelektuálskému pohodlí před povinností postarat se o dítě navzdory poměrně příznivé finanční situaci (dary ze zahraničí) a nabídky pomoci ze strany jeho manželky Olgy Havlové na život v komuně ve třech (s dítětem ve čtyřech) v momentu, kdy se Olga Havlová dozvídá o graviditě Vodňanské.

Mnohovrstevná osobnost Václava Havla

Na druhou stranu je třeba vyzdvihnout Havlovu osobní statečnost, koncem 70. let byl uvězněn na tři a půl roku v poměrně tvrdém vězeňském režimu a nikdy nemohl vědět, že s ním Státní bezpečnost nenaloží podobně jako s Pavlem Wonkou nebo s Jerzy Popieluszkou, polským knězem, kterého polská státní bezpečnost bestiálně zavraždila.

Každý z nás, kdo se rozhodne V. Havla „kamenovat“, by se měl první zeptat sám sebe, zda by se dokázal vzepřít tehdejší neomezené státní moci a mít tak morální právo V. Havla odsuzovat.

Vyvstává tak otázka, jak se dívat dnes s odstupem času na Václava Havla?

Nejspíš jako na částečně kontroverzní mnohovrstevnatou osobnost mající své klady a zápory. Člověka, který se dokázal v kritických situacích vzepřít politickému establishmentu, člověka stmelujícího tehdejší disent, ale i jako na sebestředného jedince žijícího v neurovnaných intimních vztazích, který si od začátku devadesátých let budoval kult vlastní osobnosti svým stylem „apolitické politiky“.

Každopádně si autorka autobiografie paní Jitka Vodňanská zaslouží velké uznání za svou otevřenost a přímočarost, která čtenáře do této knihy dokáže vtáhnout včetně dobových fotografií. Napadání autorky a obviňování ze snahy o zviditelnění jsou lichá.

Pokud by se autorka chtěla zviditelnit, knihu by vydala již za života Václava Havla nebo těsně po jeho smrti, kdy byl kult budování jeho osobnosti nejsilnější.

Robert Troška