Protože společnost si bude hledat dostatečně silné politické skupiny, které její požadavky prosadí. 

Patřím k těm, kteří si také myslí, že je třeba vyššího zdanění nejmajetnějších, a vůbec se nebojím, že dotčení odejdou do zahraničí do nějakých daňových rájů. Evropská unie se snaží a bude se snažit dál tyto daňové ráje pro občany Unie znepřístupnit a národní státy také mohou leccos podniknout.  

Na druhou stranu jsou v každé společnosti střední vrstvy, které zatím nesou největší zátěž dluhové a finanční krize. Střední podnikatelé, malé firmy, rodinné firmy atd. jsou přitom mnohem víc svázány s konkrétním společenským a kulturním prostředím než velké, často nadnárodní firmy. A každé do budoucnosti orientované ekonomice by mělo jít právě o tyto střední firmy, protože jsou místem inovací, vynalézavosti a schopnosti se prosazovat i za velmi obtížných poměrů. Pravda, neoplývají velkým počtem pracovních míst, ale i tady může stát pomoci. 

V poslední době se ukázalo několik základních skutečností, které už nelze obejít žádnou slovní ekvilibristikou vládních činitelů. Zaprvé, plošné zvyšování DPH nevede k ničemu. Daňové příjmy státu se tím nezvednou, v krajním případě dokonce poklesnou, a zadlužování stále roste. A pokud někde stát zoufale vydře nějaké peníze navíc, téměř nic z toho nemá, protože v zásadě neumí dobře hospodařit, není řádný hospodář, jak mu zákony velí. Peníze zpravidla někde zbytečně utratí, nebo mu je někdo šikovně ukradne.  

Stát je nepružný a neefektivní správce financí, o to víc, když má na čele rezortu financí takového ministra, jako je Miroslav Kalousek. Ten se až do krajní meze trapnosti exhibuje v médiích namísto toho, aby se zajímal o jednu základní otázku: jak je možné, že se na ministerstvu obrany po dlouhá léta dělaly obchody, při nichž stát přicházel o stamiliony? 

Nepochybně šlo o systémové vady, které ale někdo patrně schválně nastavil a nyní je třeba, aby byly rychle odstraněny a viníci odhaleni, protože je velmi pravděpodobné, že podobné systémové vady dotyční nebo jim podobní lidé nastavili i jinde. Neekonomické jednání státu nelze ospravedlňovat žádnými právními výklady, je pouze třeba najít jeho příčiny a způsoby, jakými bylo prováděno. V případě ministerstva obrany posloužila kdysi z důvodu totální neznalosti rezortu určitým lidem paní Parkanová, dosazená do funkce ministryně, ale nyní, po jejím vydání Poslaneckou sněmovnou, se mohou vyšetřovatelé hlouběji do případu ponořit a odhalit pravé viníky. 

Problém však zůstává: jak se stát může naučit řádně hospodařit? Liberální ekonomové by jistě odpověděli, že nikdy, a to z řady důvodů. Mimo jiné proto, že stát je organismus, který řidí lidé, kteří nemají osobní vztah ke státnímu majetku, nemají ani osobní odpovědnost za něj. A dělají věci, které by nikdo, kdo má svůj majetek v nějaké firmě neudělal, protože jinak by zkrachoval.  

Lze se ptát: jaký měla vztah k státnímu majetku paní Parkanová a její podřízení? Patrně žádný jako všichni státní úředníci, kteří nakupují majetek státu, který nefunguje, nedá se efektivně použít, a přitom stál zcela zbytečně obrovské peníze. Takže jediná možná odpověď je, že zatím stál nějaký soukromý, neveřejný zájem. A ten je třeba v každém jednotlivém případě identifikovat.  

Je to jako v detektivních případech, kdy se vyšetřovatel ptá: cui bono, v čí prospěch? Jestliže to není v žádném případě prospěch státu a plnění jeho funkcí, pak to není otázka politická, ale kriminální. Případy by byly politické, kdyby šlo o něšťastné, chybné rozhodnutí politických představitelů, ale tady o nic takového nešlo, a případ proto patří před soud. 

Za druhé, podstata státu je přerozdělovací, rozděluje a hospodaří s penězi, vybranými v daních a odvodech. Přehazuje peníze z jedné hromádky na druhou a zpravidla bere těm, kdo se neumí vůči státu účinně bránit, čili jedná značně nemravně. Bere vědcům, důchodcům, sociálně potřebným, zdravotně postiženým atd. A bohaté nechává v klidu.  

Jenže podívejme se na věc z pohledu bohatých. Pokud nejsme přívrženci radikální levice, předpokládáme, že ke svému majetku přišla většina z nich řádně, díky své píli, vynalézavosti a schopnosti se prosadit na trhu. A najednou přijde špatný hospodář, stát, zaměstnávající vedle poctivých a slušných také desetisíce neschopných, ale velmi potřebných nicmochů a chce si od nich nuceně vzít mimořádné odvody na řešení krize.  

Podobně jako bohatí uvažují i celé státy. V Unii jsou to například Německo nebo Finsko, kde vlády i veřejnost stále více s odporem pohlížejí na snahy problémových států dostat z nich stále vyšší finanční pomoci. 

V Německu se dokonce objevily snahy určitých vědeckých institucí vypočítat, kolik by takové nucené odvody z velkého majetku, například ve formě nucených půjček, mohly státu vynést. Postiženi by měli být lidé, jejichž individuální čistý majetek činí asi 250.000, u manželských párů pak 500.000 euro, což je například v některých částech Německa téměř většina obyvatel. A v tom je problém. Jsme pro větší zdanění nejbohatších, ale jak stanovit příslušnou hranici, aby nebyla postižena většina ekonomicky aktivních? Pak je také skutečností, že všechny výpočty výnosů z takových mimořádných daní jsou sporné, a navíc taková daň znamená také velkou a nákladnou administrativní zátěž. 

Řešení by proto mělo být jiné: spravedlivější přerozdělování, které nebude provokovat podobné levicové úvahy, a ponechání majetným na jejich úvaze, jak a kde budou chtít podporovat stát při plnění jeho úkolů. Což se ve velkém měřítku děje například ve Spojených státech nebo v Německu a dalších západních zemích. To ovšem předpokládá vyšší politickou a morální kulturu, která v mnoha zemích úplně chybí.

Publikováno se souhlasem vydavatele.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.