Dovoluji si o pravdivosti této argumentace pochybovat. Pravda je jenom taková, že žádný stát v Evropě se už nechce dál zadlužovat a naopak chce postupně své dluhy odbourávat. Na druhou stranu se to nikdy nemůže podařit bez nějakého hospodářského růstu, bez solidní zaměstnanosti a bez takového zajištění příjmů státu, které by nepodlomilo koupěschopnost obyvatel, a tím i růst HDP.  

V těchto dnech jsem četl zprávu Německé spolkové banky, týkající se úspor domácností a soukromníků. Úspory dosáhly rekordní hodnoty 4,7 bilionů euro. Jde o peníze v hotovosti, cenné papíry, různé bankovní úložky atd. Z větší části svěřují toto naspořené bohatství Němci svým bankám, mají tedy v ně velkou důvěru. Kromě bank spravují čím dál větší sumy také pojišťovny. Vedle těchto stále rostoucích úspor pomalu roste ovšem také zadlužení domácností. To je hlavně spojeno s kredity na stavební účely, což je také pozitivní trend. Celkové zadlužení domácností je přitom asi 1,6 bilionu euro, zatímco celkové zadlužení státu jsou asi 2 biliony euro. O čem tyto údaje svědčí?  

Zaprvé o tom, že Německo se nenachází v onom výše naznačeném, údajně celoevropském trendu. V Německu totiž spoří hlavně obyvatelstvo a jeho bohatství se zvyšuje. Pochopitelně, stát je bohatý také, protože vedle úspor neustále rostou odvody státu, hlavně na daních. Jinými slovy, bohatnou obyvatelé a spolu s nimi stát. V Čechách je trend opačný. Zde spoří hlavně stát a dluhy obyvatel stále rostou. Zadlužení domácností je podle mého názoru velmi znepokojivé, což je spojeno s tím, že pomalu, ale jistě také stoupá neschopnost dluhy splácet. O to se stát nestará a hlavně se zajímá, aby si mohl výhodně a levně půjčovat, čímž podle názoru české vlády dělá tu nejlepší práci.  

Dlouhodobě je to ovšem neudržitelný trend, protože bez hospodářského růstu a solidní zaměstnanosti se musí situace stále zhoršovat. Možná jsem na omylu, ale zdá se mně, že pokud vláda ubírá lidem na příjmech, musí klesat koupěschopnost, a tím hospodářský růst. Kde není poptávka, nemůže být ani výroba a nabídka. Kde si lidé zvyknou shánět stále levnější produkty, nemůže to dopadnout v dnešním globalizovaném světě jinak, než že se takové produkty budou stále víc dovážet z Asie, Afriky a okolního světa. A domácí výroba bude upadat, protože nebude konkurenceschopná.  

Mám dojem, že se vláda vydala na špatnou cestu. Jakoby stála na křižovatce a měla se rozhodnout, zda se vydá vyzkoušenou a prověřenou cestou rozvoje svobodné tržní ekonomiky se zajištěnými sociálními mantinely, nebo cestou experimentování a zoufalého hledání dodatečných státních příjmů. Mimo jiné proto, že stále někdo tuneluje veřejné rozpočty a evropské peníze. Počínání české vlády mě připomíná jakýsi návrat do dob merkantilismu. Jeden z francouzských tvůrců teorie tržní ekonomiky Jean-Baptiste Say, jenž byl velmi ovlivněn Adamem Smithem, vylíčil ve svých vzpomínkách tuto situaci: jel po venkově a všiml si, že hostinský zazdívá okna u svého hostince.  

Na otázku, proč tak činí, se mu dostalo odpovědi, že vláda vypsala daň z okna, a je proto lepšího ho zazdít. Jenže touto reakcí na snahu vlády zvýšit si příjmy se hostinský dopustil poškození své živnosti, a tím nakonec připravil vládu o mnohem větší příjmy, než jakých by dosáhla zdaněním oken. A taková je patrně i česká vláda, chce ušetřit a zvýšit si příjmy, ale v konečném důsledku prodělá. Ministr Kalousek není ani hloupý, ale ani chytrý, protože většina jeho experimentů, sledujících udržení určitého schodku rozpočtu, se nakonec ukážou jako, když to řeknu obecně, úspory na špatném místě. Protože zničí tisíce takových živností, o jakých psal Jean-Batipste Say.  

Vraťme se však k Německu. Jedním z hlavních důvodů rostoucího blahobytu německých domácností a současně německého státu, je hospodářská a sociální politika německé vlády, ať již té dnešní pod vedením kancléřky Merkelové nebo té předchozí pod vedením Gerharda Schrödera. Pilířem těchto politik je podpora německého exportu do celého světa, německých podnikatelů, hlavně středních vrstev okolo rodinných podniků, jako jsou například BMW nebo farmáři. A pokud mají německé banky dostatek prostředků, jako že jich mají stále více, mohou poskytovat výhodné kredity, a tím stimulovat hospodářský rozvoj. Těmito cestami se přitom udržuje zaměstnanost na slušné úrovni, stále se zvyšují platby státu na daních a platby na zdravotní a sociální pojištění. Pak může být sociální politika na úrovni. Říká se tomu sociálně tržní hospodářství, které kdysi v Německu zavedl Ludwig Erhard a na něm už založil tehdejší německý hospodářský zázrak, čímž se Německo dostalo ze situace poražené a rozvrácené země po druhé světové válce do postavení přední světové hospodářské mocnosti.  

Pro našeho prezidenta Václava Klause je ovšem pojem sociálně tržní ekonomika téměř nadávkou a nejraději by ho zakázal vůbec užívat. Jenom by mě zajímalo, jaký jiný termín by bylo možné užívat, abychom označili směr správné politiky vlády v Evropě. Možná se shodneme se na tom, že dnešní směr české politiky je velmi destruktivní a odráží rozvrat politické sféry a hlavně veškeré politické morálky. Těžko bychom proto hledali nějaké přijatelné označení pro tento stav, spíše bychom si měli přát, aby už skončil a byl překonán. Čím? No přece, pane prezidente, modelem sociálně tržního hospodářství po vzoru Německa. Fakta jsou bohužel neúprosná a ideologické hrátky s pojmy bychom si už mohli odpustit.

Publikováno se souhlasem vydavatele.