Rudolf Kučera: Rozpočtová odpovědnost s otazníky

Ve skutečnosti by bylo mnohem více třeba zavést konečně daň na finanční transakce, tzv. bankovní daň, protože to by byla jedna z cest, jak konečně přivést banky k rozumu a odpovědnosti a donutit je, aby se také podílely na překonání krize. Kdyby se totiž v minulých letech finanční sektor choval zodpovědně a neutápěl miliardy v riskantních finančních spekulacích, možná by nebyla vůbec žádná krize.

Banky dnes vydělávají stále víc a víc, některé z nich například za blahovolného dohledu české vlády doslova okrádají své klienty na každém kroku, a přitom se okolo nich v chodí jako okolo posvátných krav. Vládní činitelé tvrdí, že není možné zasahovat do tržních vztahů soukromých subjektů, ale přitom mají legitimní a přitom tržně konformní nástroj na regulaci finančního sektoru, a sice jeho zdanění.

Česká vláda, která se chystá zasáhnout proti už tak nízké životní úrovni většiny českých důchodců, stále tvrdí, že si stát nemůže dovolit zvyšovat důchody tak, jako doposud. Že by za nějakou dobu musel důchody dokonce začít snižovat. Ve skutečnosti nic takového nemusí hrozit. Prozatím by stačilo nelimitovat platby na důchodové pojištění vysokopříjmovým skupinám ve společnosti, protože ty se stejně nepřidají do tzv. druhého pilíře. Tento pilíř je pro ně hra dětí na písečku a peníze, které chtějí věnovat na zajištění svých důchodů, vkládají do zahraničních soukromých pojišťovacích ústavů, nebo si za ně kupují nemovitosti, z nichž pak budou v důchodovém věku žít.

Druhý pilíř je pro beznadějné naivky, kteří chtějí vkládat své peníze tam, kde o ně mohou přijít, totiž do soukromých finančních ústavů, které si za to budou pravděpodobně účtovat velké poplatky. V Maďarsku si takové banky účtovaly až sedm procent spravovaných částek, takže to nakonec musela maďarská vláda celé zrušit či lépe řečeno zestátnit, protože jí chyběly peníze na průběžném prvním pilíři. Evropská komise nám vyčítá, že se dělá málo pro propagaci druhého pilíře a málo se motivují zájemci. Mám pocit, že nás Komise z jedné strany považuje za notorické tuneláře evropských peněz a z druhé strany chtějí z českého obyvatelstva dělat finančně negramotnou skupinu. Nebo jinak řečeno, lidi, kteří jsou schopni jenom krást, ale jinak je možné jim cokoli namluvit.

Celá důchodová reforma a to, co se děje okolo důchodů, je totiž jedno velké divadlo, navíc značně nemravné. Odkud například vzít peníze na vyrovnání schodku důchodového pojištění, jak se vláda opakovaně ptá? Kromě zrušení zastropování pojištění je například možná daň na finanční transakce, o níž jsem úvodem mluvil. A že by kvůli tomu některá banka odešla z Čech? Ani náhodou, a pokud by tak učinila, měli bychom jí mávat na rozloučenou a přát jí hodně štěstí, protože by opustila bezpečný, nikde jinde v Evropě neexistující přístav beztrestného obohacování na úkor nikým nechráněných, bezmocných českých obyvatel.

Česká spořitelna byla jediná ze skupiny rakouské Sparkasse, která přečkala krizi se stále rostoucím ziskem. Který pak převedla z Čech do mateřského přístavu. Jinde, například v Maďarsku, utrpěla vážné ztráty. Je pravda, že tuto daň na finanční transakce například zavedlo Švédsko a v důsledku tohoto opatření odešla řada finančních obchodů do Londýna. Jenže i tady je snadné vysvětlení. Banky ve Švédsku se nemohly obohacovat jako v Čechách, a když na ně byla navíc uvalena tato daň, šly obchodovat do Londýna, protože věděly, že britská vláda nikdy tuto daň nezavede, protože je plná spekulativního finančního kapitálu, jenž má zásadní vliv na britskou politiku. A o tom, jaký je korupční vztah bank v Čechách k české vládě nechci ani spekulovat.

Je samozřejmě možné nalézt i jiné nástroje regulace finančního sektoru. Cest, jak ho donutit, aby se tento sektor podílel na nákladech překonávání krize je celá řada. Každá z nich je přitom spravedlivější a čestnější než hon na české důchodce, který pořádá česká vláda.

To ale stále mluvíme jen o šetření a úsporách, o škrtech a škrcení. Nemluvíme tedy o tom, co lze udělat pozitivního. Jak lze v české společnosti probudit ostrůvky důvěry ve spravedlivý stát, protože upřímně řečeno, problém zadluženosti státu není alfa a omega života každého z nás. Stát by se neměl příliš zadlužovat, ale na druhou stranu vyvolávat okolo toho nějakou hysterii také nemá smysl.

Podívejme se například na německý stát, jenž si vede nejlépe ze všech států eurozóny. Životní úroveň většiny obyvatel neustále roste a přitom téměř nikdo neví, že Německo má vyšší státní dluh než Španělsko, že ze sedmnácti států eurozóny má sedm států nižší dluh než Německo. Přitom v Německu rostou reálné mzdy i důchody a stále se tam udržují tarifní mzdy ve veřejné službě nebo v některých průmyslových odvětvích. Kdyby měli v Německu Kalouska v úřadu ministra financí nebo Drábka jako ministra práce a sociálních věcí, dopadli by ovšem úplně jinak.

Důvod je jasný: čeští finanční ideologové by všude začali šetřit, krátit sociální výdaje, chtěli by pomocí plošných škrtů odbourávat dluhy a pustili se do války s odbory. Tím by zničili dosavadní vysokou sociální soudržnost ve společnosti, zvolna podlomili koupěschopnost obyvatel a jejich schopnost šetřit, nebo dokonce ukládat úspory. Němci mají dnes nejvyšší úspory ve své historii a samozřejmě ze všech evropských zemí. Nečasova vláda naopak vejde do historie české politiky jako první, která vedle zpomalení zadlužování zastavila také hospodářský růst a vážně narušila sociální soudržnost společnosti.

Státní dluh je nutné udržovat pod kontrolou a v určitém souladu s produktivitou. Oproti fanatikům v české vládě, kteří deklarují, že chtějí zákonem zakazovat dělání dluhů, si myslím, že důležitější je udržovat produktivitu, zaměstnanost, koupěschopnost. Moderní ekonomika je složitý mechanismus, jenž je potřeba udržovat v chodu. Jedno je však zcela nezbytné, a sice přestat rozkrádat veřejné prostředky. Když už se někde a někdy podaří shromáždit veřejné prostředky na nějakou investici, není možné, aby je někdo z větší nebo menší části rozkradl. Tak se nikdy žádná ekonomika nemůže rozběhnout. Velmi špatné je také politizování těchto otázek.

Vrcholem absurdity byl nedávný výrok předsedy vlády, že tunelování evropských fondů je ukázkou politiky ČSSD. Ano, ale stejně tak je toto tunelování ukázkou politiky ODS, jenže zatím se vůči žádnému politikovi této strany nenasadila tak masivní odposlechová technika a nebyl nakonec zadržen in flagranti na ulici. Kdyby se totéž udělalo předtím bývalému středočeskému hejtmanovi Bendlovi, výsledek by byl patrně stejný. Tunelování evropských peněz je totiž systémová vada české politiky, a ne záležitost jedné politické strany.

A jestliže za této situace někdo mluví o nějaké naprosté nutnosti zhoršit sociální situaci a koupěschopnost důchodců, pak je to člověk, jenž nemá morální právo řídit stát, byť by byl demokraticky zvolen. Vládní mentalitu poměrně přesně, samozřejmě nechtěně, vystihl jeden z vysokých úředníků ministerstva financí, jenž řekl v televizi přibližně toto: stát vynakládá na důchody přes třista miliard ročně a myslíte si, že je možné je tak v klidu přejít okolo této hromady peněz? Pokušení do ní sáhnout nelze odolat.

Není toto uvažování potenciálního narušitele zákona? Navíc tu hromadu peněz vlastně nikdo nehlídá, jen jakási, byť početná skupina lidí, kteří se z větší části věnují jen svým nemocem. To když začnou stávkovat lékaři, to je jiná. Tam je třeba najít nějakou tu miliardu navíc a vymýšlet složité strategie, jak je obelstít. V případě důchodců to jde snadno, zvýší se DPH, platby za energie a důchody se valorizují jen asi o sto padesát korun.

Před časem se ještě na vysokých školách učilo, že stát má povinnost chránit své občany, jejich práva a lidskou důstojnost. Dnes to už učit nelze, protože by se vám každý vysmál. Nebo ochrana spotřebitelů, to je také nedostižný, hodně vzdálený cíl. Vysvětlení je prosté: stát nechá banky, mobilní operátory, dodavatele energií atd. téměř volně okrádat občany, protože má na tom okrádání svůj podíl, plynou mu z toho větší zisky. A z druhé strany si ještě něco navíc urve přímo od občanů.

Publikováno se souhlasem vydavatele.