Nejprve to pokazil údajně nezkušený úředník, poté se proti plánu bouřily obce a nakonec se údajně muselo znovu žádat o další povolení.  Slib, že se pražský okruh dokončí roce 2028 se proto jeví jako mlácení prázdné slámy. A tak je to s výstavbou kde čeho státního u nás již několik dekád. Zdá se to neuvěřitelné, ale český kapitalismus v neschopnosti vybudovat nové dálnice či železniční tratě překonává zpátečnický socialismus. Nikoho z nás by to před třiceti lety ani ve snu nenapadlo.

Proč se novináři neptají: Kdo to zavinil? Jak se to napraví? Je samozřejmě snadné odpovědnost hodit na kdejakého ministra dopravy či předsedu vlády, ale zákony, které učinily Českou republiku v oblasti veřejných staveb banánovou republikou přijímal Parlament České republiky. Takže viník jednoznačně sedí tam, protože Evropská unie (EU) nám nejenže nic takového nenařídila, ale dokonce se dovolává toho, aby jednotlivé členské státy EU změnily a urychlily svou legislativu pro výstavbu celoevropských sítí (dálničních i železničních) a umožnily tak jejich pružnější výstavbu. 

České vlády se v minulosti snažily hledat cestu i přes projekty PPP (nebo-li Public Private Partnesrhip) jako jednu z alternativních možností pro veřejnou výstavbu. Ale podařilo se jim pojem PPP, tedy spolupráci státního a veřejného sektoru  pouze mediálně zdiskreditovat. A protože poslanci takový PPP projekt musí schválit, není divu, že titíž (míněno obecně), co „umně“ vytvořili systém pro nestavění, se nyní zdráhají posvětit systém, který stavět mohl. Za záminku se samozřejmě vždy použijí peníze, protože projekty PPP musí obsahovat vyšší zisk pro dodavatele a navíc by na ně nedohlížel „zasloužilý státní úředník“, kterému současné i minulé nestavění asi náramně vyhovuje. Snad jen pro hořký úsměv dodejme, že Čína v loňské roce otevřela 3000 kilometrů vysokorychlostních tratí a v roce 2020 plánuje otevření dalších 2000 kilometrů.

A tak se novináři stupidně ptají kdejakého ministra či státního úředníka, kdy už konečně něco postaví, včetně onoho pražského okruhu, ale neptají se těch, kteří stav primárně zavinili, co s tím hodlají udělat. To se potom naši „strážci demokracie“ nemohou divit, jaké hanlivé názvy jim občané přilepují. Možná zákon o „nenávisti na internetu“ tyto hanlivé nálepky zastaví, ale to ani dálnice ani železnice nepostaví. A když nám novinář sděluje, že se za deset či více let něčeho dočkáme, a to téhož, co se v západní části EU postaví za méně jak polovinu času, pak tyto „oslavné zprávy“ zavánějí spíše placenou reklamou, než seriózní zprávou. 

Pokud se legislativně stav nezmění a do systému výstaveb veřejných staveb nevstoupí konkurence, stav se nezlepší. Novinářům přiznejme, že píší to, co smí, co si kdo u jejich šéfů objedná a na vybranou moc nemají. Ale poslanci a senátoři v tomto tlaku nejsou. To, že se tváří, že se jich tento problém netýká je jedna věc, ale to že nikdo na ně netlačí a nevynucuje si u nich změnu stavu je věc druhá. A tom bychom se měli bavit a o tom také veřejnost informovat. Ale málokdo má k tomu odvahu.