Je zřejmé, že tento proud migrantů by (vyjma právních kroků) ukončilo pouze naprosté zbídačení evropského kontinentu. Jeho zastavení kvóty nejenže neřeší, ale de facto podporují. To je také prvotním plánem nového německého návrhu evropské azylové politiky.

Je dobré si připomenout, co to pro EU znamená již dnes a bude znamenat i v budoucnu. Vynucené soužití bude nelehké, a i proto Evropský soud pro lidská práva (ESLP) uvedl: „Demokracie neexistuje, pokud se obyvatelstvo státu, byť jen většinově, vzdá své legislativní a soudní pravomoci ve prospěch entity, která není odpovědná lidu, ať je tato entita laická či církevní. Zásada sekularismu je jedním ze základních principů státu, které jsou v souladu se zásadami právního státu a dodržování lidských práv a demokracie. Postoj, který nerespektuje tuto zásadu, nemůže být akceptován, bude brán jako pokus o narušení těchto principů, skrytý za svobodu projevovat své náboženství, ale s cílem tyto principy zrušit.“ (Případ Refah Partisi vs Turecko 2003).

Názor první

Alexandr Tomský: Evropa páchá sebevraždu. Lépe řečeno, její představitelé se rozhodli, že ji zavraždí. Otázka je, zda se s tím Evropané smíří. Když říkám, že Evropa umírá vlastní rukou, nemyslím tím regulativní zátěž Evropské komise ani nějakou újmu společnosti z případných nedostatků Úmluvy lidských práv a svobod, nýbrž civilizaci. Žádná západoevropská země se takovému osudu vyhnout nemůže, protože všechny už dlouho vykazují symptomy téže choroby. Ke konci života většiny dnešních evropských obyvatel Evropa už nebude Evropou a její národy ztratí jediné místo na světě, jež nazývaly svým domovem. (1)

Názor vlastní

Současná politika osy Brusel–Paříž–Berlín prosazuje invazní okupační migraci a ta není ničím jiným než pokusem o zotročování původního evropského obyvatelstva. Nařizování osy Brusel–Paříž–Berlín národům v EU, že došlé migranty si na svém území povinně umístí a tyto enklávy budou doživotně po mnoho dalších generací vyživovat, představuje cílené zotročování původního evropského obyvatelstva. Navíc při nežádoucím vzniku paralelní nesnášenlivé společnosti. (2)

Názor shrnující

Petr Robejšek: Když je část nějakého území zaplavena lidmi, kteří mají jiný životní styl, hodnotový systém a společenský pořádek, tak se to rovná obsazení tohoto území cizí mocí. Na tomto faktu nic nezmění ani to, že invaze proběhne nenásilně, nebo to, že se vláda cílové země nebrání. Obsazení se stává okupací v tu chvíli, kdy noví „vlastníci“ území začnou používat násilí k prosazení toho, kdo na „jejich“ území smí vstoupit a jak se tam má chovat. (3)