„U nás je totiž hned s prvními slovy soudce jasné, komu fandí, že není nestranný, že má jasno, koho a proč odsoudí. Osobní nesympatie u nás nahrazují důkazy, obžalovaným se slovo neuděluje,a pokud to jde, tak ani jejich advokátům, syčí se na ně, dává se jim najevo, že jsou odpad společnosti, že jsou na místě, kde spravedlnost neexistuje.

U českých soudů je to totiž mnohem častěji černé a bílé. Bohužel tím špatným způsobem. Neboť u nás není soudce a jeho senát bezbarvou dělící čárou, nestrannou a nezávislou autoritou ctící nade vše zákony a řídící se jimi, ať už jsou jejich osobní názory jakékoliv. U českých soudů dost často soudce nezakrývá, že hraje v týmu se státním zástupcem. Nesnaží se ani předstírat, že pro něj zákony, natož pak presumpce neviny něco znamenají. Netají se tím, že hlas veřejnosti a většinových médií je pro něj návodem. Ano, mnozí čeští soudci jsou nezávislí. Na zákonech a morálce, na svědomí.“ To píše Adéla Knapová (viz).

Nejde o ojedinělý výkřik. „Kriminální jednání některých soudců a státních zástupců se projevuje v úniku informací z databází soudů či státních zastupitelství, korupčním jednání nebo manipulací řízení před soudem,“ tvrdí BIS (viz). Slova o justiční mafii pak první vyslovila současná ministryně spravedlnosti, Marie Benešová, následně za své výroky soudně popotahovaná, ale osvobozená. A co poslední kauza soudce Šotoláře, který manipuloval s výpověďmi v kauze Opencard? (viz)

Samozřejmě nelze uvedenou kritiku generalizovat na všechny soudy a každého soudce, to by byl nesmysl, přesto rozhodnutí u některých případů jsou zarážející.  Kauzy jako exministra informatiky Mlynáře, bývalé šéfky energetického úřadu Vitáskové a zatím nepravomocný rozsudek v kauze pražského dopravního podniku, který při zadávání zakázek, zpronevěře a následnému praní špinavých peněz měl přijít nejméně o 457,5 milionu korun, vzbuzují u veřejnosti obavy, že to není platné právo, čím se soudy řídí. Jakkoliv se soudci mohou občanům vysmívat, že jsou laici, tak současná soudní praxe důvěru občanů nevzbuzuje. Odmítnutí žaloby Nejvyšší soudem ČR na antisemitský škvár Jedovatá houba od nacisty Ernsta Hiemera musí být šokem pro každého slušného občana. (viz)

Je ale nutné se vrátit ke slovu mafie, protože mafie jsou organizované skupiny, které se spojují za účelem dosažení profitu v oblastech jejich nelegální činnosti a nezřídka i v podnikání. Realita českých mafií je viditelná a všudypřítomná. Samozřejmě, že zasáhne vždy i justici nebo orgány činné v trestním řízení a brněnská kauza s desítkami obviněných prokazuje, že mafie zde zasáhla i Policii ČR, státní zastupitelství i komunální politiku (viz). A pokud se prokáže, že „efka“ jsou těmi, co si policisté zatím myslí, zasáhne i nejvyšší patra politiky (viz). V Brně se vyšetřuje, v Praze se mlží a zahlazují stopy. O betonové mafii, která brzdí veřejné stavby a výrazně je v předem uzavřených dohodách předražuje, se hovoří roky, ale výsledek jakéhokoliv šetření se nedostavuje. Poslední kauza zatím nepravomocně odsouzeného Metrostavu je spíše jen okrajovým jevem, než že by došlo k nějakému zásadnímu řešení a nápravě. (viz)

Adéla Knapová konstatuje to, co se o České republice dá napsat v mnoha jiných oborech. Tato země se propadá v mnoha měřených kritériích od míry korupce, po stavební povolení a nedostatek výstavby téměř čehokoliv a to za všudypřítomné zvůle českého úřednictva a jiných mocí připomínající praktiky mafie. Za přímo ukázkový příklad pak může sloužit snaha využít exministra Kremlíka k podpisu zakázky bez výběrového řízení za miliardy korun. Kremlík je vyhozen, ale aktéři této hry ve funkcích zůstávají (viz). To vše by nebylo možné, kdyby české mafie utržily úder slovenského Kočnerovského typu. V Brně se o to pokoušejí, takže budiž provolána sláva vyšetřovatelům.

Leč to nestačí, a proto Česká republika vypadá tak jak vypadá. Blýskavá číslička prosperity a ekonomických úspěchů nám totiž všem rozežírá vnitřní rakovina podivně právního státu a mafie v kdejakém podnikání. Knapová to popsala brilantně.

Rudolf Mládek