Ochrana cestujícího

České dráhy odškodňují cestující ve smyslu Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1371/2007 ze dne 23. října 2007 o právech a povinnostech cestujících v železniční přepravě a Smluvních přepravních podmínek Českých drah pro veřejnou osobní dopravu (SPPO) při zpoždění vlaku a dále uvedených pravidel. Cestující tedy není rozdělen na spotřebitele a toho, který cestu vykonává za účelem svého podnikání.

Stejně tak platí i v Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a v článku 13 uvádí, že cestujícím, jejichž lety jsou zrušeny, by mělo být umožněno proplacení jejich letenek atd. Opět se nerozděluje cestující na spotřebitele a toho, který cestu vykonává za účelem svého podnikání.

Nesprávné rozdělení uživatelů internetu

Zákon č. 127/2005 Sb. Zákon o elektronických komunikacích má ale dvoje vymezení s cílem ochránit spotřebitele (snad) a v paragrafu druhém uvádí:

c) koncovým uživatelem je uživatel, který nezajišťuje veřejné komunikační sítě nebo veřejně dostupné služby elektronických komunikací,

d) spotřebitelem je každá fyzická osoba, která využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací pro účely mimo rámec její podnikatelské činnosti

Zatímco letecká a železniční doprava vždy hovoří o „cestujícím“ zákon o elektronických komunikací oddělil uživatele a zvýraznil spotřebitele, čímž dostal podnikatelské subjekty do stavu, kdy se nemohou domáhat správního řízení při neplnění smlouvy s poskytovatelem připojení k internetu. Tak byl totiž nazván tento podnikatelský subjekt v zákoně o hazardních hrách. A proto nezbývá podnikatelům než neplnění smlouvy s poskytovatelem připojení k internetu řešit soudní cestou. Ale šance na úspěch u wi-fi připojení ve svém sporu moc nemají. Navíc jeden i vyhraný spor špatná připojení a nedodržování smluv ze strany poskytovatelů jen tak nevyřeší. Dodejme, že některé praktiky poskytovatelů připojení k internetu až příliš to připomínají situaci v oblasti prodejců, tzv. „šmejdů“.

Dobré rady nepomohou

„U připojení přes wi-fi je třeba se dívat na agregaci, to znamená počet uživatelů, kteří jsou připojeni, protože šířka připojení se sdílí mezi nimi. Podobně je třeba se informovat u poskytovatelů ADSL,“ říká David Slížek (viz). Taková rada je ale radou hraběcí, protože kolik dalších zákazníků je připojeno po nějaké době ke stejnému bodu poskytovatelé připojení k internetu svému zákazníku nesdělí. Zákazník vůbec nemůže agregaci ovlivnit. Další rada tj. neuvazovat se smluvně na delší období je sice opět dobrá, ale změna poskytovatele připojení k Internetu znamená novou montáž veškerého zařízení a tím nové a nové náklady.

Nekvalita posvěcena státním dozorem

Český telekomunikační úřad ke zvýšenému počtu dotazů a stížností týkajících se rychlosti přenosu dat u služby wi-fi u přístupu k síti Internet stanovil, že podnikatel poskytující veřejně dostupnou službu přístup k síti Internet obvykle zveřejňuje tyto základní parametry služby:

• Rychlost přenosu dat - uvádí se jako maximální (!) dosažitelná přenosová rychlost. Poskytovatel služby nezaručuje dodržení této rychlosti po celou dobu připojení. Rychlost přenosu dat je závislá na technických podmínkách, na vzdálenosti od ústředny (DSL multiplexoru) a dále i na agregaci.
   
• Agregace - udává maximální počet zákazníků využívajících kapacitu stejné přípojky k zařízení poskytovatele služby přístup k síti Internet. Čím vyšší je hodnota agregace (např. 1:50), tím větší počet uživatelů se může pokusit ve stejnou dobu využívat službu přístup k síti Internet prostřednictvím stejné přípojky, čímž se maximální přenosová rychlost této přípojky přerozděluje a přenosová rychlost u jednotlivých zákazníků se sníží pod úroveň udávané maximální přenosové rychlosti (viz).

Vágní ustanovení ČTÚ nahrává podvodům

„Obvykle“ je právně nedefinovaný termín. Navíc se neukládá poskytovateli připojení k internetu ani forma ani doba zveřejnění, takže internetovým „šmejdům“ stačí, aby na několik hodin na svých webových stránkách rychlosti a agregace zveřejnili, následně smazali a mají podmínku splněnou. Navíc Český telekomunikační úřad výslovně připouští, že Poskytovatel služby nezaručuje dodržení této rychlosti po celou dobu připojení, takže ochrana podnikatelů a spotřebitelů je prakticky nulová. Nejsou totiž ČTÚ stanoveny žádné minimální hodnoty k uzavřené smlouvě. Je tedy žel legitimní, aby si poskytovatel připojení k internetu smluvně vyhradil bez následků neplnění smlouvy z jeho strany.  A spotřebitel i podnikatel má smůlu. Ale to je hodně špatný stav.

Šmejdi internetu na scéně

Pokud tedy poskytovatelé připojení k internetu nedodržují slíbené parametry smlouvy, pak jim opravdu stačí, aby si v obchodních podmínkách snadno a mazaně vymezili, že při připojení přes wi-fi síť nemohou s ohledem na proměnou hodnotu uživatelů koncového bodu garantovat prakticky nic.  Vždyť ČTÚ jim takový postup posvětil. A počet uživatelů si sami stanovují.

Pozice nezodpovědného dodavatele jim umožňuje beztrestně realizovat k jednomu bodu připojování dalších účastníků za účelem zvýšení svého zisku. To samozřejmě vede ke zpomalování internetu a jak spotřebitel, tak podnikatel to nejen nepříjemně pocítí, ale následně se žádné nápravy nedovolají.  A chvilku i trvá, než negativní stav zjistí. Na začátku je totiž k jednomu bodu připojeno jen několik účastníků (tedy vše funguje podle avizovaných předpokladů) a později si poskytovatelé připojení k internetu připojí mnoho dalších a celé připojení se pro první zákazníky změní ve velmi nekvalitní.

Bylo by vhodné připomenout, že podnikatelé se dnes bez internetu prakticky neobejdou a orgány veřejné moci (OVM) vyžadují užití internetu u mnoha úkonů. Například při podání do Obchodnímu rejstříku, u přihlášky v insolvenčním řízení a takové Kontrolní hlášení podnikatel bez internetu vůbec podat nemůže. Zda podnikateli připojení k internetu funguje či nikoliv to OVM logiky nezajímá.

Příklad z USA

Praktiky českých šmejdů u wi-fi připojení téměř posvěcené státním úřadem ČTÚ zkoušeli i jiní a jinde a také ve Spojených státech. Věc skončila u soudu, který konstatoval, že připojení k internetu je veřejná služba jako jiné telekomunikace, a dále americký federální odvolací soud rozhodl o přísném zákazu na zpomalování či blokování připojení (viz). Proč by spotřebitelé a podnikatelé měli platit něco, co nedostávají? Je podle soudu věcí poskytovatele připojení k internetu jak si technický stav ohlídá a navíc pouze on je oprávněn s připojením technicky nakládat.

V Česku ale máme realitu, proti které není právní obrana. Úprava zákona je zjevně na pořadu dne.

Rudolf Mládek