V záměru zvýšit rychlostní limit MD konstatuje, že na dvou úsecích dálnice A1 (Vídeň–Salcburk) bylo u našich sousedů od loňského července povoleno jezdit rychlostí až 140 kilometrů v hodině a podle předběžných výsledků tento provoz obstál. Což poněkud působí komicky, když uvážíme, že v sousedním Německu máte mnoho úseků dálnic, kde rychlost vůbec není omezena. a žádné statistiky nesdělují, že by to vedlo k nižší bezpečnosti a vyšší nehodovosti. A to je Spolková republika Německo výraznou tranzitní zemí. No budiž...

Debata o udržení či zvýšení rychlosti na českých dálnicích má i jiný fenomén. A tím je nedodržování stanoveného limitu. Češi tam, kde je povolených 130 km/h, jezdí běžně 150 km/h a stejně tak činí i řidiči ze zahraničí. Stačí se po dálnici například D1 jenom projet. Argument, že s každým navýšením povolené rychlosti čeští i další občané povolenou rychlost opět zvýší o svých „obvyklých“ dvacet kilometrů za hodinu proto není až není lichý.

Opačně ale můžeme zaznamenat, že v čase, kdy dálnice není plně obsazena, se jízdy řidičů zklidňují a povolenou rychlost překračuje podstatně méně řidičů. Faktor určité „hysterie“, který zapříčiňuje snahy řidičů dohnat jakési zpoždění, nepochybně funguje. Lze s jistotou říci, že Policie ČR by mohla tyto závěr spíše potvrdit, než vyvrátit.

Záměr zvýšit rychlost na vybraných úsecích dálnice je jistě dobrý, ale podstatnější by byl záměr na zvýšení počtu jízdních pruhů podle vzoru Německa, Itálie, Francie apod., aby faktor „nervózního“ řidiče se maximálně snížil a utlumil. Pak by se dodržování stanoveného rychlostního limitu výrazně zvýšilo.

Podíváme-li se ale na tempo výstavby dálnic například v sousedním Polsku, pak Česká republika hodně zaostala, o pražském okruhu, který se ani za třicet let nepodařilo vybudovat ani nemluvě. Prý Česká republika neumí stavět systémem spojení soukromého a veřejného kapitálu (PPP- Public Private Partnership). Ale celý vyspělý svět umí. Tak co se to naučit a zabránit českým úředníkům, aby tento systém nadále sabotovali?

Sledujeme-li v médiích slovní válku předsedy vlády Babiše a pražského primátora Hřiba na téma vládní čtvrť a pražský okruh, pak si my občané jen můžeme položit otázku: A k čemu nám to je? Ti dva se hádají a nikdo nakonec nemá nic? Je lhostejné, kdo na tom nese vinu, ale není vůbec lhostejné, jak se Česká republika za poslední desítky let změnila ve skanzen nepokroku, nestavení, nerychlosti, nekomfortu, neelektráren a veřejné neschopnosti.

To, co tu politici předváděli a předvádějí, je spíše národní ostuda, než řízení státu. Ti současní zvolení politici by rychle měli najít společný jazyk, nebo je nakonec volič vypráská, jako ty tzv. „demokratické strany“, jejichž přínos ve věcech veřejných byl občany dnes už zjevnou velkou mizérií. Proto tyto strany dnes živoří na mizerných procentech, protože už i paní poštmistrové došlo, že s takovou politikou žádný národ a žádná země nemá dobrou budoucnost.

Debata o zvýšení povolené dálniční rychlosti není chybou, ale na pořadu dne nám chybí debaty podstatnější. A sliby, že se něco postaví za třicet let… ani komunisté nebyli tak hloupí, aby vypouštěli z úst takové nesmysly. A navíc některé články o těchto budoucích „hrdinských činech“ výstavby působí spíše jako placená inzerce, než seriózní informace. Samochvála ale ani osobní spory nic nepostaví. Ke škodě nás všech.