Připomeňme si zde školský zákon číslo 561/2004 Sb.ze dne 24. září 2004 ve znění pozdějších novel a to u paragrafu 8, který řeší právní postavení škol a školských zařízení , a který dále v bodě 6 uvádí, že registrované církve a náboženské společnosti, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní školy, mohou poskytovat vzdělávání a školské služby podle tohoto zákona.

Zákon operuje s pojmem “ církevní školy” bez toho, že by uváděl typ náboženství, tedy umožňuje jakékoliv církvi, aby založila svou náboženskou školu a v rámci pravidel svého  náboženství tak logicky stanovila i užívání náboženských symbolů,  dokonce tak může u svých žáků činit v předepsané  formě.

Pokud se přikloníme k použití argumentu per eliminationem, tedy důkazu vyloučením, pak platí, že je-li něco určeno pro některý z prvků množiny, neplatí to pro ostatní. To znamená, že ostatní školy v seznamu školského zákona, neuvedené v bodě 6) zde citovaného zákona, nejsou školy církevní a nejsou tudíž nábožensky založené.

Soudy se s žalobou somálské dívky, podporované tehdejší ombudsmankou Šabatovou, vypořádaly k dnešnímu dni takto:

Obvodní soud pro Prahu 10, jako prvoinstanční, si správně položil předběžnou otázku, zda žalobkyně, dívka se Somálska, vůbec splnila předpoklady pro to, aby se stala studentkou a byla tak oprávněna uplatňovat svůj nárok podle diskriminačního zákona.  Obvodní soud pro Prahu 10 konstatoval, že nestala neboť neměla platné povolení k pobytu na území České republiky. (ZDE) Žalobu správně zamítl.

Stejně tak učinil odvolací Městský soud. „Ustanovení školního řádu sice v důsledku omezovalo žalobkyni nosit šátek. Omezovalo ale také všechny ostatní studenty, kteří by si chtěli dát něco na hlavu.“ uvedl odvolací soud a dodal, že žalobkyně se tak vlastně domáhá ochrany své pozitivní diskriminace, tedy výsady nosit pokrývku hlavy tam, kde ostatní žáci tuto výsadu nemají.“ (ZDE)

Nejvyšší soud v loňském roce rozhodl, že  zákaz muslimského šátku při teoretické výuce nemá legitimní cíl. (ZDE)

Tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu je ale nutno a trvale oponovat. Nejvyšší soud je totiž názoru, že  v necírkevních a nenáboženských školách je student oprávněn prosazovat své náboženství (šátek, burku, jarmulku, viditelně zveřejňovaný kříž, symbol šivy, budhy apod.) a  toto oprávnění je ze strany studenta nárokovatelné vůči školnímu řádu státní školy.

Legitimním cílem necírkevní, státní školy  ale musí být to, aby jednotlivá náboženství ve škole nebyla veřejně předváděna, aby si tzv. nekonkurovala, aby nevytvářela zbytečná napětí, či dokonce nějakou šikanu ve snaze o jejich prosazení. V sekulárním státě státní necírkevní škola není a nesmí být kolbištěm pro náboženský souboj. Výsledkem by mohla být nejen vzájemná řevnivost žáků, ale mohla by se stát i základem vzájemné nenávisti. K této možné nenávisti ale rozsudek Nejvyššího soudu dal (zřejmě nechtěně) zelenou. Soudní moc v demokracii musí hledat soulad s platným zákonem, musí hledat soulad se záměry zákonodárce  a rozhodně žádný rozsudek by neměl být nespravedlivý a dokonce ponižující.

Nepřekvapuje proto, že žalovaná strana, tedy Střední zdravotnická škola, se zpětvzetím žaloby somálské dívky nesouhlasí. Nejvyšší soud totiž rozhodl i to, že Obvodní soud pro Prahu 10 se tak má případem zabývat znovu.

Doufejme, že soud pro Prahu 10 zůstane konzistentní ve svém právním názoru. Náboženské třenice, spory či dokonce nějaké žákovské války ve státních školách je asi to poslední, o co by rodiče i celá společnost stála. Zdá se, že Nejvyšší soud se na problém díval příliš jednostranně a příliš zaujatě. Doufejme, že se nejen škola, ale i veřejnost dočká správného rozhodnutí.