Volič ČSSD by předpokládal, že mu strana nabídne alespoň křeslo místopředsedy strany. Stal se opak a vlastní straníci, až na několik málo výjimek, jej dokonce odepisovali, někdo i pomlouval, chytřejší přemlouval, aby ve straně zůstal. Kdyby měl p. Paroubek dostatečnou stranickou podporu, jistě by neodcházel a kdyby se strana postupně nezačala orientovat, alespoň jednou podstatnou částí Haškovců ve skutečnosti doprava, jistě by neodešel. Pan Paroubek jasně vysvětlil, proč odchází a nikdo soudný si nemůže myslet, že je to z důvodu neuspokojení osobní „moci" ve straně - to říká ten, kdo po ní sám touží, ale již si neuvědomuje, že k moci patří i odpovědnost.

Pan Paroubek mnohokrát dokázal, že mu jde „o věc", nikoli o moc. Po jeho odchodu se strana rozdělila a to v době, kdy voliči a občané, zejména od levicové opozice očekávali, že je bude daleko více a veřejně podporovat. Namísto podpory se občané a voliči dočkali postupného slevování z programu strany, ale nijak důrazného zastoupení občanů na veřejnosti. V této době škrtů a nesmyslných reforem, kdy mnoho občanů se ocitne bez zaměstnání a na okraji skutečné nouze díky pravicové politice, kdy nejslabší a bezmocní jsou obětováni a postupně vyřazováni ze společnosti a různě diskriminováni, občan a volič předpokládal, že bude strana veřejně proti politice současné pravice vystupovat, bude pořádat různé protivládní akce spolu s odbory nebo různými hnutími apod., především však s občany. V této politice jí nic nebránilo. „Odparoubkování" strany byla podpásovka od vlastní strany, nyní je tedy skutečně „odparoubkována" a „odparoubkovatelé" mohou být spokojeni. Na rozloučenou jej někteří nazvali odpadlíkem, přeběhlíkem, dokonce by měl vrátit i poslanecký mandát. Strana zradila jeho, nikoli p. Paroubek stranu nebo občany a mandát mu náleží. Proč setrvávat tam, kde je v běhu neustále „odparoubkování", navíc velmi schopného politika?

ČSSD nasbírala hlasy díky současné pravicové politice, aniž by se musela nějak zvlášť namáhat. Pan Paroubek nezradil stranu, ale straníci jeho a vlastně dodnes nikdo nevysvětlil dostatečně voličům a občanům, čeho se p. Paroubek tak strašného dopustil. Zejména média jej u mnohých voličů těsně před volbami pomlouvala na objednávku pravice, které vadil a vadit pravici vlastně měl, zejména té současné. Tím, že jí vadil jen dokázal, že je mužem a politikem na svém místě. Kdo z ČSSD dnes vlastně skutečně vadí současné pravici? Snad jen dr. Rath, občas i p. Sobotka, p. Dimun a možná několik málo těch, kdo s p. Paroubkem souhlasí. Bylo mu vytýkáno, že je nekompromisním a tvrdým vůdcem, avšak sjednocoval stranu a nezradil voliče. Není tohle důležité? Sjednocená strana znamená, že ji nelze snadno rozbít nebo rozdrobit, že bude vystupovat jednotně, včetně jednotlivých poslanců a straníků. To vše postupně ve straně mizí.

Založit novou stranu a udělat z ní možná velkou konkurenční stranu je nemalý úkol. Nicméně, oproti TOP 09 nebo VV - také novým stranám, mají občané záruku, že to, co jim p. Paroubek slíbí, za tím také půjde a nebude voliče podvádět. Vždy byl jasný a čitelný, věděl, co chce. P.Paroubek se odmítl paktovat se současnou pravicí a byl pro ni tedy vážným nebezpečím a pro některé politiky ve straně natolik silnou a dosud „čistou" osobností, že musel být zničen zevnitř, protože na něj nikdo nic neměl, i když se opravdu „zvenčí" dostatečně snažili. Když to neprošlo, začali jej podle a sprostě mediálně pomlouvat a zesměšňovat , na co skočilo hodně primitivně usuzujících občanů, dostatečně zmasírovaných médii. Vlastní straníci, místo aby se jej zastali, médiím ještě nahráli a někteří se díky této štvanici a vyšplhali po zádech p. Paroubka, až do vedení strany. Tím se mimo jiné měly zakrýt jeho politické úspěchy a schopnosti. Být mocným a ještě schopným mužem, se neodpouští.

Patolízalové a zrádci - s těmi se musí počítat, vyskytují se všude. Snad se p. Paroubkovi podaří obklopit se velmi schopnými lidmi, kterým půjde „o věc", tedy o občany a stát a moc bude to poslední. Mnozí politikové touží pouze po moci, ale že je spojena i s odpovědností k občanům (kterou mimo jiné p.Paroubek skutečně na stranících požadoval, což byl také jeden z důvodů, proč nebyl v oblibě), na to zapomínají usednutím do křesel.

Není ani pochyb, že se mnozí vlivní začnou náležitě vyjadřovat, sdílet různé „obavy" a také pomlouvat. Někteří dokonce již „vědí", jakých procent nová strana pod vedením p. Paroubka dosáhne a jakou procentní hranici „určitě" nepřekročí. Jasnovidců máme požehnaně, proč zapomněli předem předvídat a upozorňovat občany a voliče před nástupem současné vládní koalice, jakou občanskou podporu za rok vlády bude mít a kam náš stát i občany vede?

Nová strana, pokud bude pro-občanská a demokratická a bude se zasazovat veřejně a tvrdě o občany a stát, má totiž velkou naději na prosazení a získání nemalého počtu voličů. P. Paroubek není nový ani neznámý a jak se říká „něco špatného pro něco dobrého". To může platit jak pro odchod ze strany a založení nové, tak i pro jeho očištění od mediálního bahna, které na něj bylo naneseno. Má velkou výhodu, že byl premiérem, znají jej ve světě i v EU, ČSSD postavil nově na nohy, získal a přivedl nové voliče. Mezi ním a kupř. M. Zemanem, je však velký rozdíl. P. Paroubek bude dělat nejen politiku stranickou, ale i více státotvornou.

Nyní se Česko díky pravicové politice různých zlatokopů postupně rozpadá a ještě více zaprodává a zbytečně předklání před cizinou na úkor vlastního státu a občanů, které posílají pravicoví politici ke dnu. Spolupráce se světem i EU ano, ale jako suverénní stát, nikoli další „protektorát", byť pod zamlžením globalizací, kde se skrývá nadvláda cizích firem u nás a občané jsou opět druhořadí v EU a stát silně závislý, zejména na Německu poté, co se „světa znalí čeští ekonomové" zbavili „za hubičku" našeho průmyslu a zemědělství. Kdo je za tohle odpovědný? Abychom uspěli, musíme být v mnoha směrech soběstační a to bylo zničeno a dále se ničí. K tomu se postupně demontuje i samotná funkce státu. Pro „kolonii" nebo „protektorát", po zrušení značné části domácího průmyslu a zemědělství, taková „pragmatická" nutnost a další postupné vybourání státní suverenity a větší závislosti. Suverenita státu neznamená uzavřenost a separaci, ale právě onu suverenitu a rovnoprávnost, zejména v rámci EU. Poslední dobou se však stáváme opravdu čím dál více pouhým „protektorátem".

Publikováno se souhlasem vydavatele.