Pravicoví politici nás denně ujišťují, že jsou jediní moudří a kompetentní, kteří něčemu rozumí. Jak tomu rozumí, vidíme. Mluví a nic vlastně neřeknou, slibují a nekonají nebo konají co neslíbili, většinou za zády všech a odmítají jiné a určitě lepší názory, protože jdou z opozice. Jejich chování a jednání jde nejen proti zdravému rozumu a úsudku, ale zejména proti zájmům našich občanů a našemu státu. Vždy se dá něco dělat lépe a ku prospěchu všech. Jak to ti „komunisti" vlastně dělali, že byl přebytek pracovních míst a bylo na sociální i zdravotní systém a stát nekolaboval jako nyní a byli jsme víceméně, průmyslově i zemědělsky soběstační, byť v RVHP (podobně jako v EU dnes)? Nyní kolabují systémy tvrdého kapitalizmu a roste odpor proti globalizaci postupně ve všech vyspělých ekonomikách a občané se začínají bouřit, nesouhlasit, demonstrovat a stávkovat. To rovněž znamená, že věci nejsou v pořádku, vlády nezvládají a to co dělají, není v zájmu občanů, tedy ani států.

Stát  sice tvoří hranice, ale  tvoří jej především lidé, kteří ve státě žijí. Jak má být stát veden, si určují  občané volbami politiků. A tak by to mělo být. Pokud politik neplní vůli a přání občanské většiny, nemá ve vedení státu  či regionů, co dělat. Podvedl občany nebo není schopen řádně funkci vykonávat, jinak řečeno - nemá na ni a má odstoupit. Je to jednoduché - až příliš. Politici proto dělají různé kejkle a triky, aby se u koryt  udrželi a jednoduchou situaci  a řešení dělají čím dál složitější a hůře řešitelnou - „prasí". Velmi často se vymlouvají na okolní svět, okolní  trh, globalizaci, krize apod. Jsou to jen výmluvy. Trh i okolí, se kterým budeme  spjati bude kolem nás stejně a stále, ale jak  se bude u nás žít, jak zvládneme různé krize, to záleží a bude záležet především na našich politicích. Nicméně, ať je globalizace kolem nás i u nás  na jakémkoli stupni, je nutné si udělat pořádek nejdříve doma - ve vlastním státě, tím je třeba znovu začít a přestat „prasit", i když „zpraseno" již bylo hodně.

Globalizace zněla hezky. Mnoho občanů pod ní vidělo konec různého napětí a válek. V západní Evropě  došlo po válce v r. 1945 k rozvoji svobody a demokracie, lepších sociálních podmínek a zvýšení životní úrovně občanů. Ve východní Evropě, byť v totalitních státech, se kladl také důraz na sociální stát, pracujícího člověka a rodinu, také se plnily plány a soutěžilo se v hospodářských výsledcích. Máme štěstí v neštěstí, že mnozí z nás poznali oba režimy a je nutné si je osobně, nikoli mediálně „moderně", srovnat ve vlastní hlavě. Politici často, zvlášť nyní, kdy se různě demonstruje a stávkuje, tvrdí, že občané a hnutí ani nevědí, co chtějí a za čím jdou. Občané to vědí dobře a je to stejné, co svět světem stojí, jen politici tomu všemožně brání. Jde o normální život, práci, rodinu, bydlení, vzdělání a jisté sociální zázemí a jistoty, včetně zdravotní péče. Slušný život a klidný život bez válek, krizí a revolucí, od mládí do stáří a je jedno, zda je někdo levičák nebo pravičák.  Lidé nechtějí být otroky  několika nejbohatším, kterým na  lidech a jejich práci nezáleží a de facto vždy vedli  státy do válek a revolucí, na kterých opět bohatli a brali lidem normální a běžný život.

Vize globalizace pro občana byla, že státy budou více  vzájemně hospodářsky i jinak propojené, bude vše lépe fungovat, zejména obchod a výroba a státy si vzájemně vypomohou a podpoří se, občané budou bohatnout - vše je jinak. Bohatnout mají jen ti nejbohatší, většina má žít v chudobě.  Krásná vize, jež byla předestřena  občanům  EU. Dnes spíše krásná lež. Našemu životu vládnou agentury a ratingové společnosti, které nic nevytváří, jen zmatek a chaos, nedokážou ani předvídat, nic nevyrábí - jen opět zmatky a chaos, různá zavádějící „mínění" atd. „Prasí" nám náš svět globálně. Jejich „ukazatele" neukazují skutečnost, ale jejich „přání", které vnucují jednotlivým státům, resp. politikům. Nic reálného, nic konstruktivního. Válčí se stále, občané EU se bouří, protože se postupně  zhoršuje jejich životní úroveň - zdravotní péče, sociální výhody a zabezpečení, ubývá práce a přibývá dluhů, prodlužuje se věk ochodu do důchodu a práce není, občané chudnou a státy se zadlužují. Politici jsou vesměs neschopné loutky, které řídí různí podnikatelé a nadnárodní firmy,  také pomocí oněch agentur, kterým nejde o nic jiného, než o zisk a skutečné hodnoty života občanů jsou postupně odbourávány. Tato jednoduchost myšlení však odporuje snad všemu, co tvoří život životem. Zisk je důležitější než život, což je „prasení" samotného života, k němuž neodlučitelně patří i životní prostředí, které je zneužíváno v prospěch zisku již v neúnosné míře.

 K čemu je však potom zisk a kdo jej vytváří a pro koho? Zvyšuje se rozdíl mezi chudými a bohatými.  Hrstka bohatých bohatne na tomto novodobém systému stále více a střední třída se dostává na úroveň  chudých a společnost se začíná radikalizovat. Nelze řešit světový „bordel", když jej máme sami doma. Ostatně, samotná globalizace, která není tím, čím by měla být, chaosu a nepořádku v jednotlivých státech napomáhá a nelze ji uplatňovat radikálně na vše nebo se jí dokonce zaštiťovat, popírat historii, kulturu, státní příslušnost nebo nutnou míru vlastenectví. Globalizace je též totalitou, nikoli demokracií, svobodným rozhodováním jednotlivých států a občanů. Nabývá více „násilné" podoby a diktátu vzájemného přizpůsobování, nikoli dobrovolnosti, volnosti, svobody a to jak občana, tak celých států.

Globalizace se v některých  věcech  jeví již spíše protispolečensky i protistátně. Podvodníci a lháři  dostali zelenou, mnozí si takto snadno tvoří bez práce  snadné zisky a nahrazují tím někteří i částečně zaměstnanost. Místo práce se podvádí - a výsledky to má -  podvodníci se stávají také „bohatými".  Základní a běžná morálka  je sprostým slovem a poctivci a pracující, včetně důchodců a postižených, jsou nazýváni  lůzou a póvlem - dokonce zvolenými politiky, ačkoli  chyby politiků čím dál více dotují a odnášejí. Politici  veřejně pohrdají  svými občany. Není to dobrý výsledek, i když je nutno počítat s „dětskými" chorobami, které provází každou podstatnou změnu - i tu k lepšímu. Jenže, to lepší, je upozaděno a to horší plave po povrchu, rozmnožuje se a dusí  čím dál více to lepší. Je i možné, že v rámci „nepovedené globalizace", kterou občané v různých státech světa začínají odmítat, bude „spláchnuta" opět mocnými, nějakou válkou nebo revolucí. Otázkou je, zda bude nakonec globalizace násilně vnucena nebo budeme pokračovat v upevňování a tvorbě demokracie.

Občané by se nebouřili, kdyby se na chybách politiků  a různých krizí zúčastnili v nápravě i ti bohatí a nejbohatší - ti jsou však nepochopitelně politiky chráněni. Občané, zejména pracující, bohaté ještě dotují, včetně neschopných politiků, kteří na systému a marasmu  jen vydělávají. Nejsou chráněni bezmocní a nejslabší, ale mocní a nejbohatší, což odporuje i vnímání základní lidské morálky a slušnosti. Již od mala je dětem vtloukáno do hlavy, že bezmocní a nejslabší se mají chránit a má se jim pomáhat, protože každý může být jednou slabým a bezmocným, když ne on, může to být někdo blízký. U politiků  se předpokládá, že základy všeobecné morálky, slušnosti a cítění, jsou  jejich základním vybavením. My se přesvědčujeme, že tohle jim  zejména chybí. Je velký rozpor mezi slovy a skutečnými činy a my se  o tom  denně přesvědčujeme. Společenské selhání i vlastní chyby „napravují" různými represemi a šikanou občanů a upozorňováním na maličkosti, aniž by vážné věci řešili. Nezapomínají se patřičně za svůj politický  a morální propad ještě důkladně mediálně pochválit a pomluvit opozici, která zastupuje dnes již většinu našich občanů. Otázkou je, jak důsledně a do jaké míry, zda se nejedná opět o další trik, aby zůstali u koryt. Lze však konstatovat, že i to, že se ukážou na protestních akcích či demonstracích, je pokrok. Politici by měli hájit zájmy  většiny občanů - od toho byli voleni. Vzdálili se nejen občanům, ale upouštějí i od správy a vedení státu. Toto jsou důležité důvody, proč by měli odstoupit. Zpronevěřili se funkcím i občanům.

Vyšlo na serveru Vaše věc. Publikováno se souhlasem vydavatele.