Děkuji. Vážený pane prezidente, vážený pane předsedo Senátu, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dámy a pánové. Na úvod se hned musím omluvit, že patrně budu potřebovat o něco více času než moje kandidátky, ale myslím, že pochopíte, s ohledem na to, jaké výhrady vůči mně byly vzneseny, některé byly vzneseny až na poslední chvíli, že bych vám rád poskytl možnost, abyste opravdu objektivně mohli výhrady vyhodnotit, abych na ně mohl reagovat.

Začnu tím, že nabídnu kandidovat na post ústavního soudce jsem přijal s vědomím, že stát se jím je nepochybně velká pocta, ale současně i velká odpovědnost. To podle mého názoru platí o to víc dnes, kdy Ústavní soud čekají zásadní témata, která budou klást na jeho soudce, na jejich odbornost, ale i charakter velké nároky. Bude od nich vyžadovat schopnost činit odvážná, ale současně sociálně empatická rozhodnutí, za nimiž musí vidět nejenom právní problém, ale i osudy lidí, kterých se dotkne, jak jsem se o to vždycky snažil.

Rostoucí napětí ve společnosti může přenášet další spory na téma ochrany základních práv a svobod, vzbuzovat otázky, kde jsou jejich zákonné hranice, v případě jejich kolize, které právo nebo svoboda má dostat přednost. Do agendy Ústavního soudu mohou výrazně přispět i mezinárodní témata, především válka na Ukrajině, migrační krize, klimatická krize, genderové otázky nebo právní úprava umělé inteligence. I když se Ústavní soud bude držet doktríny zdrženlivosti a sebeomezení, která mu ukládá nezasahovat do prostoru svobodné politické tvorby, která je vaší doménou, i tak budou mít jeho rozhodnutí zásadní dopad na život nás všech.

Proto bych si i já, teď nehovořím jako soudce, jako aspirant na post Ústavního soudu, ale jako občan, přál, abyste sestavili kompetentní, nestranný a skutečně nezávislý soudcovský sbor.

Zodpovědně a sebekriticky jsem přitom zvažoval, čím bych do té mozaiky 15 soudců, kterou poskládáte, mohl přispět já. Myslím, že dlouholetou praxí trestního soudce, během níž jsem si získal respekt české justice, která zná nejlépe mou práci i charakter, což se odrazilo, jak už tady zaznělo, v největším počtu nominací.

Zůstává za mnou přes 2000 rozhodnutí, z nichž kauzy jako Opočenský, Hoffmann nebo Stodolovi patří k těm nejčastěji citovaným.

Především bych však chtěl Ústavnímu soudu přispět svou odborností v oblasti mezinárodního práva, jehož zástupce aktuálně v soudcovském sboru Ústavního soudu chybí, kde bych mohl zúročit své zkušenosti ze souzení nabitých během 13 let v taláru soudce Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu a Mezinárodního trestního soudu.

Plně respektuji, že vedle odbornosti je pro výběr ústavních soudců podstatná jejich integrita a hodnotové ukotvení, které se u mě za 40 let mé profesní dráhy vyvíjely.

Na setkání s vámi jsem zmiňoval své krátké členství v KSČ, které považuji, říkám to upřímně, za své selhání, kdy jsem podlehl tlaku a upřednostnil snahu nekomplikovat si život na úkor svého svědomí. Vyvodil jsem z toho však předsevzetí podobné selhání neopakovat, kterého se držím v osobním i profesním životě dodnes. Myslím, že v následujících více než 30 letech jsem svou prací pro českou justici a působením a uznávanou reprezentací naší republiky v mezinárodních tribunálech toto pochybení odčinil.

Kritikové mé nominace mi vytýkají mou roli v případu Olšanské hřbitovy. Snažil jsem se shromáždit všechny argumenty, které byly k dispozici, svědčící pro závěr, že já, teď mluvím i za náš senát, já a můj senát jsme se vědomě porušení zákona nedopustili. O tom svědčí především to, že náš závěr o vině obžalované Alexandra Ereta, kladení kamenů na koleje, byl rehabilitačním rozsudkem potvrzen, došlo pouze k překvalifikaci tohoto jednání z trestného činu záškodnictví na obecné ohrožení, všechny ostatní skutky, jimž byl naším skutkem uznán vinným, zůstaly nedotčeny. Rozsudek je tak, s jedinou, už zmíněnou výjimkou, platný dodnes. Když nebyl shledán důvod k jiné jeho změně. I to svědčí o tom, že na porušení práva obžalovaného na obhajobu náš senát, ale ani jiné justiční orgány prostě přijít nemohly. Tady chci ještě zmínit to, že, to je pro mě skutečnost asi zcela nová, z dnešního rána, pokud tam byla diskutována otázka milosti, neudělána panu Alexandrovi Eretovi, tak to neudělení navrhla bývalá ministryně, paní doktorka Burešová, takže nešlo o žádného řadového úředníka. Skutečně to neudělení milosti, podpis klasický jsem tam viděl, podepsal pan prezident Václav Havel.

Ještě k tomu rozsudku, já jsem až dnes ráno, já jsem neměl k dispozici, to chci jenom říct, abych pak třeba vysvětlil ty nepřesnosti, ke kterým u mě, přiznávám, došlo, když jsem dával vysvětlení ve výborech. Já jsem ten rozsudek neviděl, prosím vás, 36 let. Neměl jsem ho k dispozici. Stejně tak jsem neměl k dispozici rozsudek toho Nejvyššího soudu, který částečně ten náš rozsudek zrušil. To nepopírám, že jsem se dopustil, ve snaze nevypovídat vyhýbavě, několika nepřesností. Jsem připraven se k nim pak v diskusi vyjádřit. Ale teď, když jsem dnes ráno dostal ten rozsudek Nejvyššího soudu, dovolím si z něj odcitovat jednu pasáž, která se právě týká toho nejcitlivějšího bodu, což je poražení těch pomníčků na Olšanských hřbitovech, které evidentně rozpoutaly to peklo, které následovalo.

Cituji ze strany 37 rozsudku Nejvyššího soudu: Za těchto okolností nelze hodnotit částečnou devastaci čestného pohřebiště zahraničních osobitelů Prahy jako pouhý vandalismus. Uskutečněn jen s cílem ničit majetkové hodnoty. Provedenými důkazy je spolehlivě prokázáno, že zjištěné útoky obou obžalovaných v této části stíhaného jednání sice bezprostředně směřovaly proti materiálním hodnotám, což byl náš závěr, ale jejich prostřednictvím hodlaly současně zhanobit především symboliku našeho národního obrození a mezinárodní spojenectví socialistických států, a tak poškodit socialistické společenské a státní zřízení. Nedostatkem napadeného, čili našeho rozsudku, proto je, že toto zjištění o pohnutce obžalovaných, kteří alespoň v nepřímém úmyslu zároveň sledovali poškození republiky v oblasti politické, nebylo pojato do skutkové části výroku o vině, ačkoliv je jedním z podkladů právního posouzení tohoto skutku.

Ještě se vrátím k tomu, že podle mého názoru náš senát, ale i další orgány ještě přezkoumávaly ten rozsudek nějakým způsobem, že skutečně na to, co se odehrálo v tom příšeří vyšetřování, pod hladinou, bez těch svazků StB, které tehdy nebyly k dispozici, přijít nemohly. Já jsem se s ním seznámil před několika dny, díky disidentovi a novináři, panu Janu Urbanovi. To ovšem nic nemění na tom, že to, že jsme ty nezákonné praktiky v průběhu toho hlavního líčení tehdy neodhalili, ve mně skutečně vyvolává velice hořký pocit, protože si myslím, snad to tak mohu říct, že nemám snad za sebou žádné nespravedlivé rozhodnutí.

Tohle rozhodnutí, byť nevědomě, jsme také posvětili. Proto jsem také vyslovil nad osudem pana Alexandra Ereta po tom rozhovoru, který, musím říct, byl pro mě i pro pana Urbana velmi bolestný, tak jsem vyslovil svou upřímnou lítost.

Teď se musím ještě vyjádřit k jedné poměrně zásadní výhradě, která zazněla dnes ráno, proto, omlouvám se, chci na ni ještě reagovat, a to, že jsem uváděl nepravdu ve výborech. Můžu to pak ukázat na dalších případech. Opravdu to byla nepřesnost. Týkalo se to mé informace, kterou jsem skutečně řekl, že doktor Motejl byl obhájcem Alexandra Ereta. Nebyl. Byl obhájcem druhého z těch obžalovaných, Havelky. Nicméně v mé vzpomínce staré 36 let jsem prostě si pamatoval, že byl účastníkem toho řízení, že mi ještě poděkoval za korektní vedení toho sporu.

Ale to hlavní té informace, proč jsem to uváděl, že kdyby obhájce formátu doktora Motejla byl svědkem, což je také část některých tvrzení, která zaznívala v některých médiích nepodložená, že jsem se jako předseda senátu choval nějakým nepřístojným způsobem, že jsem ty obžalované nějak poškozoval, že by určitě podnikl kroky k nápravě, a hlavně by ke mně nechoval respekt, který ke mně choval. Mě hrozně potěšila, dnes jsem úplně náhodně objevil komentář bývalého ústavního soudce, doktora Davida Uhlíře, který píše, on byl, že byl ve stejné době, kdy probíhal tento proces, i po delší dobu byl kolegou doktora Motejla ze stejné advokátní poradny, čili byl s ním v každodenním styku. Říká tedy, že, teď cituji: Nikdy jsem neslyšel ze strany doktora Motejla o něm říct křivé slovo. Myšleno tedy k mé osobě. Jak říkám, to nebyla jediná nepřesnost. Byly tam třeba nepřesnosti ohledně medializace. Já jsem si skutečně nepamatoval, že tam byly nějaké kamery. Byly tam nepřesnosti typu, že jsem říkal, že házeli z mostu víka od kanálů, někdo mi namítl, že shodili jenom jedno víko od kanálu, zatímco tam vyplývá, že vedle toho jednoho víka od kanálu shodili kovový poklop podstavce lucerny a nějaké betonové obklady. To byly nepřesnosti. Říkám to znovu, 36 let. U mě je někdy problém si vzpomenout, co bylo 5 let zpátky, ale 36 let skutečně... Já jsem se někdy vyjadřoval opravdu nepřesně. Ale chci říct, nebyla to nějaká záměrná nepravda, nebyla to určitě lež.

Pak ještě jedna poznámka. Abyste při hodnocení mé soudcovské integrity, při zvažování toho podezření, že jsem byl nějaký režimní soudce, nakloněný tehdejšímu režimu, abyste věnovali pozornost dopisu, který vám, pokud vím, došel včera, který spontánně napsal akademický sochař, pan profesor Tomáš Ruller, je to otevřený dopis na mou podporu o tom, že jsem v roce 1985 jako samosoudce zprostil z obžaloby z trestného činu výtržnictví, což vypadá nevinně, ale jak jsem zjistil, protože všechny politické kauzy soudil místopředseda, který se na poslední chvíli tzv. hodil marod, já jsem ten spis zdědil dva dny před tím procesem. Když jsem přišel do té jednací síně, zjistil jsem, že venku čeká skupina lidí, kteří nebyli vpuštěni do jednací síně, že už tam nebylo místo. Okamžitě jsem pochopil, že to má nějaký politický podtext. Ale jenom chci říct, že jsem ten trestný čin, tu obžalobu, že jsem zprostil. Dal jsem si obrovskou práci, protože jsem věděl, že jsem očekával, že ten rozsudek bude napaden. Ale k mému překvapení, asi proto, že jsem si s tím dal takovou práci, napaden nebyl. To znamená, některé ty náznaky, že jsem byl přisluhovač režimu, by snad tohle mohly zpochybňovat.

Ještě krátce, už se blížím ke konci, k názoru, který jsem zaregistroval asi před 2 dny, je to, řekl bych, velmi závažné, nemohu říct obvinění, ale závažná kritika, která podle mého názoru spíš vyplývá z nějakého nepochopení úlohy místopředsedy Mezinárodního trestního soudu. To obvinění nebo ta kritika zní, že jsem se jako mezinárodní právník, tedy soudce a 1. místopředseda Mezinárodního trestního soudu, teď cituji, abych to nějak nepřekrucoval, snažil torpédovat právní pozice našich spojenců, jako jsou USA a Izrael. Já jsem se k tomu znovu vrátil, asi by bylo dobré o tom podiskutovat, ale nepochopil jsem, v čem to torpédování mělo spočívat. Ta situace co nejstručněji vypadala tak, že tři soudci našeho soudu, já jsem v tom senátu neseděl, to byla přípravná komora, v případech situace Afghánistán, druhý případ byl situace Gaza, schválila žádost prokurátorky soudu o otevření vyšetřování válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, které podle četných zpráv ze strany občanů obou těch zemí měly, říkám stále měly, být na obou místech spáchány. To vyšetřování v Gaze, které bylo tou komorou povoleno, které ještě stále nemá žádné hmatatelné výsledky, nikdo ještě nebyl obžalován, se může týkat jak členů Hamásu a Fatahu na straně jedné, ale i občanů Izraele na straně druhé. Stejně jako v té druhé kauze, členů Tálibánu, ale také vojáků spojeneckých vojsk v kauze Afghánistán. Víte asi sami, že nemám přesné informace, ale bohužel i naši členové ozbrojeného sboru jsou taky předmětem vyšetřování, pokud jde o situaci v Afghánistánu.

Chci říct závěrem, zase velice stručně, že aspoň podle mého názoru hledání spravedlnosti z politických důvodů jen na jedné straně ze stran konfliktu by podle mého názoru bylo totálním popřením spravedlnosti, popřením demokratických hodnot, k nimž se hlásíme, tím by i smysl existence Mezinárodního trestního soudu byl popřen.

Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, na závěr chci uvést, že naši ústavu a Listinu základních práv a svobod považuji z velmi zdařilé dokumenty, neboť jasně a kompletně stanovují stěžejní atributy našeho demokratického zřízení, vč. pro demokracii životně nezbytného právního státu. Přitom dávají dostatečný návod a prostor k jejich konstruktivnímu výkladu, stejně jako k ochraně základních práv a svobod občanů. Jako pamětník doby před listopadem 1989 opravdu si nesmírně vážím svobody a demokracie, které si od té doby můžeme užívat. Ale naše demokracie bude ohrožena, kdykoli ji začneme považovat za samozřejmost. Proto mi bude ctí, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, pokud se budu moci jako soudce Ústavního soudu podílet na její ochraně, na ochraně základních práv a svobod občanů. Mohu vám slíbit, že v takovém případě jsem pro to připraven udělat to nejlepší, co umím.

Děkuji vám za pozornost.