Specifická kuriozita Ústavy ČR, konkrétně pak jejího čl. 68 zakódovala tuto raritu státoprávní reality v naší pseudorepublice, takže taková možnost existuje od samého počátku našeho nového státu. Jako by už dost problémů nevytvářelo, že tatáž Ústava založila dualitu výkonné moci uzákoněním poměrně vysokých a zbytečných pravomocí a kompetencí prezidenta.

Takže máme v současném čase jednoho premiéra, který nelegitimně, leč legálně „vládne“ v demisi, což je situace, která se jinde nazývá postavením „chromé kachny“, čti údržbáře fungování státu bez mravního oprávnění rozhodovat. A pak toho druhého, který má sice povolební legitimitu, ale zatím ne legalitu, která může být i třeba svévolně odkládána jednou i druhou složkou výkonné moci.

Nově zvolení poslanci jsou přece docela jistě natolik svéprávní, aby ze svého středu vygenerovali vládnoucí koalici a ta zase svého předsedu. Vždyť to dovedou v každé obci její nově zvolení zastupitelé a vůbec k tomu nepotřebují nějakou zdánlivou vyšší autoritu. A aby se k tomu vůbec poprvé sešli a tím zahájili své zasedání by přece naprosto stačilo, kdyby je v termínu daném ústavou svolal předseda bývalé Sněmovny, nebo ještě lépe, předseda Senátu, jak by bylo v ústavě uvedeno.

Jenže.

Naše Ústava je poněkud nedokonalou kopií Ústavní listiny první republiky z roku 1920, která byla poplatná gloriole TGM, ale rovněž, ne-li především, jeho snaze mít silný, až zásadní poltický vliv v nově vzniklém státě. Byl o sobě přesvědčen, že je tak vyspělým demokratem, že může být arbitrem její funkčnosti v rodící se republice Československé. V tomto textu toto jeho přesvědčení nehodlám hodnotit.

Ústava ČR byla, aniž to chce někdo z jejích tvůrců přiznat, vypracována pod podobným vlivem, čti, byla šita na míru nositeli oné jediné „pravdy a lísky“, který si chtěl hrát na „tatíčka masaříčka“.

Dikce článku 68 neříká, jak a v jakých termínech se ustavení vlády má realizovat. Zatímco v racionálně spravovaných zemích je nejdéle trvajícím krokem snaha poslanců vytvořit vládní koalici, tak naše Ústava dává obrovský prostor k tomu, aby prezident zdržoval vznik nové vládní moci. Mimo jiné v ní nikde není kodifikováno, že prezident si bude lustrovat každého ministra. Naopak, je v ní celkem jasně řečeno, že jmenuje ministry na návrh předsedy vlády.

Takže.

Pokud už jmenoval předsedu vlády, tak mu do jeho výběru nemá co zasahovat. Jestliže ale projevuje zájem o osobnosti ministrů, tak by měl pouze lídra dohodnuté koalice pověřit sestavením vlády. S ním pak dohadovat obsazení ministerstev a při nedohodě třeba jej vůbec nejmenovat premiérem. Bylo by to logičtější a z mého pohledu i slušnější.

Nesdílím názor, že tvůrci Ústavy v dobré víře předpokládali, že ústavní činitelé budou jednat tak, aby byla vláda vytvořena co nejrychleji. Tedy, že jejich jednotlivé, Ústavou nařízené kroky budou realizovány bez odkladu. Tvůrce práva má stanovovat termíny vždy tam, kde je to nutné. A ne se spoléhat na mravnost povinného.

Uvedené neplatí pouze pro prezidenta. Třináctý předseda vlády ČR, kterým už Petr Fiala de iure je, má stejnou povinnost plynoucí z voleb. A je jenom přitěžující okolností pro všechny zúčastněné, že v současné mnohostranné krizové situaci se zdržuje řádná správa státu, kdy jeden vládce už „nevládne“ a druhý vládce ještě nemůže. Absurdita to hodná tvůrce absurdních dramat. Že obyvatelé této země budou dále ve velkém počtu umírat na covid a vláda bude začínat svou činnost s provizorním rozpočtem jsou jenom dva nepřijatelné negativy této situace, v jejímž fundamentu stojí zmetkovitá Ústava ČR.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele