Pro mne takový názor jenom dokazuje, že současná, skutečně světová pandemie, tedy světovější, než válka toho jména, otevřela stavidla pro nepřehlednou spoustu prognóz. Od voluntaristických přání vydávaných za analýzy, po fundované statě učenců, kteří vývoj dlouhodobě, až celoživotně studují. Jak je při takových příležitostech obvyklé, skoro všichni se shodují na oné frázi Bushe syna, který po teroristickém útoku 11. září lidstvu mimo jiné sdělil, že svět už nikdy nebude takový, jaký byl. Po pandemii to platí mnohem víc a není to fakticky pro nikoho žádná novinka. Mne osobně v té souvislosti zajímá pouze jediná otázka. Je svět už skutečně na prahu změny kapitalismu v jeho alternativu?!!

Jsem od dětství sociálního cítění. Díky svým dvěma strýcům, předválečným, čti poctivým členům KSČ, jsem už na sklonku dětství byl přesvědčeným komunistou. Během mládí v padesátých lettech jsem toto přesvědčení pomalu ztrácel. Na vysoké škole, tedy v pokročilejším mládí, mne studijní program přiměl k četbě Marxova díla. Dá se proto říci, že jsem vysokou školu opouštěl jako vyznavač Marxova učení, mnohem méně marxista a skoro vůbec ne marx-leninista. Taková výbava mne logicky přivedla k tomu, že jsem v roce 1966 vstoupil do rychle se obrozující KSČ, abych z ní v roce 1969 vystoupil a následně byl v roce 1970 vyloučen. Ovšem přesvědčeným vyznavačem Maxe jsem zůstal až do dnešních dnů. Při jednom z výslechů na StB jsem jim do očí řekl, že já jsem opravdovějším komunistou, než ti, co na mne donáší. A již od prvního Klausova návrhu ekonomického převratu, podvodně pojmenovaného „ekonomická reforma“, v červnu 1990, jsem se stal odpůrcem celého současného politického systému. Jsem pořád vyznavačem Marxe, proto jsem nemohl být členem polistopadové Komunistické strany, ať už se prezentovala pod jakýmkoliv názvem.

Musel jsem do textu vložit tuto osobní vložku, abych čtenáři naznačil, že se považuji za celoživotně silně autenticky levicově orientovaného člověka.

Jako takového se mne až osobně dotýká, když v posledních letech se za levici, ba dokonce marxismus, či jakýsi podivný neomarxismus, vydávají různá pofiderní hnutí od multikulturalismu, přes gender, či homosexualismus, až po současně pseudoradikalistický rasismus na druhou, prezentovaný dokonce za zárodek jakési levicové kulturní revoluce. Z počátku jsem se snažil veřejně vystupovat proti tomu, že jsou opravdové levici přisuzovány tak absurdní ideje a hnutí, jež s Marxem nemají absolutně nic společného. Marxistou, komunistou, neomarxistou přece není ten, kdo se tak pojmenuje, ale jen a jenom ten, kdo se tak chová.

V poslední době ale ve mně uzrálo jiné přesvědčení. Jsem naopak rád, že se za levici vydávají tak nesmyslné, až obskurní ideje a dokonce vandalismus. Alespoň se odvěký sok levice nepřipravuje na dobu, kdy se opět zvedne k činu autentická levice. A že se jednou zvedne, o tom nemusí nikdo pochybovat.

Zkušenosti ze sledování reálné politiky nás učí, že nejschopnější politici nikdy nepovažují nějakou jednotlivou prohru za definitivní. Ti nejúspěšnější dokáží i v té pro ně skoro ztracené situaci skoro vždy najít cestu, kdy ke svým záměrům, zájmům a cílům dokáží využít každé reálné situace. Ba dokonce mnohdy sílu protivníka nakonec využiji ve svůj prospěch.

Autentická levice byla, je a bude ještě dlouho slabá. Nedisponuje bohatstvím, zbraněmi ani politickou, nadtož reálnou mocí. Bylo proto kupříkladu naivní, že SSSR hodlal svého protivníka porazit tím, co bylo zdrojem vzniku kapitalismu, v čem byl zkušenější a dlouhodobě úspěšný. Levice má jen sílu svého přesvědčení a musí čekat na jedinou svou opravdovou sílu. Většinu veřejnosti. Musí dočkat času, jako husa klasu, čili než si velká většina uvědomí, že je už konečně nutné prosadit alternativu současnosti. Samozřejmě že levice nečeká s rukama v klíně, ale indoktrinuje veřejnost, ovšem tak, aby veřejnost byla přesvědčena, že jde vlastně o záměr jí samotné.

Levice by už neměla udělat chyby, kterých se dopustila v minulosti. Za prvé nesmí svůj konkrétní zájem halasně vytrubovat do světa, jak to dělala posledních dvě stě let. Nemá reálnou sílu, proto musí být lstivá, chce-li se dostat k moci a prosadit alternativu společnostního života, která bude mít na nějakou dobu stabilní trvanlivost, tedy předpoklad zkvalitňování.

Levice ale musí být připravena. Musí v prvé řadě pracovat s několika variantami svého konání. Musí umět natolik precizně analyzovat vývoj, aby opravdu přesně vystihla čas k vystoupení z „podzemí“. Tedy naprosto přesně určit „předrevoluční situaci“. Vodítko je jediné. Revoluce nesmí být příliš vysilující, „lidsky“ nákladná a musí být prakticky nenásilná. Situace prostě ke změně musí doslova uzrát. Musí ji spontánně provést obrovská většina, a to dokonce tak, že i ta menšina si konečně oddechne.

Jsou mi doslova k smíchu různé rady z úst rádoby radikálů, emocemi užíraných odpůrců dneška a dalších druhů politických nedouků, kteří hovoří o tom, že levice dokonce neexistuje, nebo pokud ano, tak nemá co nabídnout, či že dokonce nemá žádný program. Osobně jsem rád, že si to myslí. Pomáhají tím ke krycím manévrům skutečné levice. Autentická levice se totiž nesmí prozrazovat a už vůbec nesmí vystoupit předčasně, jako to už udělal jednou, čímž svou skutečnou vládu oddálila nejméně o století.

Reálná levice naopak nesmí prozrazovat své úmysly. Ale musí propagovat své ideje tak chytře, aby veřejnost byla přesvědčena, že to jsou její nejvlastnější cíle.

Kapitalismus se musí prakticky zhroutit sám. Pracovním stylem levice je proto chovat se jako zesilovač. Každou chybu současné pseudoliberální moci zvětšovat co nejvíce, čímž ji přibližuje k jejímu zhroucení. To je pro současnou levici hlavní cesta.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele