O nezávislosti justice

Je chvályhodné, když veřejnost sleduje, ba až doslova hlídá nezávislost justice. V tom směru prakticky už od listopadu 1989 se u nás angažuje nejeden občanský spolek. Jejich aktivisté navštěvují některá soudní řízení, zveřejňují problematické kauzy a posuzují některé podivné rozsudky. Řečeno lidsky, vykonávají onu drobnou práci, která je tím jediným opravdu správným příkladem demokratické angažovanosti občanů ve věci moci soudní. Jak říkával i TGM.

Jestliže má být naše justice opravu nezávislá, pak musí být mimo jiné, ne-li především, nezávislá i na „nátlaku ulice“, či jakýchkoliv jiných davových akcí. Ty jsou totiž nátlakem nejsurovějším a naprosto vylučujícím a znemožňujícím nezávislost vyšetřování a tím i rozsudku. Náš právní řád fakticky nedovoluje soudit pod takovým nátlakem, takže akce „Milionu chvilek…“ v kauzách Babiše, jsou z právního hlediska kontraproduktivní. Podle mého soudu organizátoři, ale především sponzoři si těchto souvislostí jsou dobře vědomi, takže hesla demonstrantů za nezávislost justice jsou podvodem na demonstrantech samotných.

Pokud nelze prosazovat nezávislost justice jakoukoliv metodou nátlaku v žádném konkrétním trestně právním případě, pak činnost demonstrantů je vlastně paradoxní, protože fakticky zabraňují tomu, co si bytostně přejí. Potrestání Babiše. Pokud si toto uvědomili demonstrující, pak si museli najít jiný motiv k dalším protestům.

Svržení vlády

Samotní aktéři asi rovněž dospěli k názoru, že demonstrovat proti ministryni, která má vysoký odborný i morální kredit v době, kdy ještě ani nezačala pracovat je poněkud obskurní a tak začali volat po pádu vlády, prý sice jen po demisi premiéra, což je ovšem, podle naší Ústavy, jedno a totéž.

Tím se ale veškerá veřejná aktivita „Milionu chvilek…“ dostává do jiného modu, než jakým je politický režim zastupitelské demokracie. Jejich činnost lze totiž označit za metodu přímé demokracie. Bohužel za poněkud perverzní projev přímé demokracie. Je v mých očích proto prapodivné, že s ní sympatizují mnozí zásadní odpůrci všech prvků přímé demokracie, ba dokonce někteří příslušníci vrstvy profesionálních politiků. Tato jejich sympatie, ba dokonce účast na demonstracích samotných pak už ovšem svědčí o jiném motivu demonstrací.

Iniciátorům, sponzorům, organizátorům a některým „uvědomělým“ účastníkům už jde o změnu výsledků posledních sněmovních voleb. Což ovšem znamená, že demonstrace v žádném případě nejsou projevem přímé demokracie, leč zmanipulováním části veřejnosti k vyžadování politické změny bez voleb. Tedy k určité formě revoluce. Ať již se jí dá pozlátko jakékoliv, od sametové, přes barevnou, až po revoluci růží, či třeba „Majdan“, je to pořád praobyčejná a poněkud zvrhlá metoda násilné změny povolební politické situace. Pro tento jev, který se rozmohl v posledních desetiletích v širokém spektru demokratických zemí světa, politologové zatím marně hledají pojmenování, takže mu někteří z nich pracovně říkají „postdemokracie“. Některé její projevy pak, včetně demonstrací za změnu výsledků voleb, silně inklinují k totalitnímu politickému systému. Lze konstatovat, že demonstrace pořádané aktivisty „Milion chvilek pro demokracii“, jsou vrcholně odporující všem principům zastupitelské demokracie.

Rizika postdemokracie

Zatím se na demonstracích podílí především určitá, pořád ještě velmi malá část veřejnosti. Zbytek oné, zatím mlčící a většinové veřejnosti, by si ale už měl začít všímat, které politické síly se za paravánem demonstrací začínají šikovat. Teprve tehdy, až se do čela demonstrací postaví současní profesní politici, pozná celá společnost, o co jde a především kdo fakticky od počátku za aktivitou stál. Zatím se ještě žádná opoziční strana neodvážila uchopit údajný občanský protest, i když první projev, zatím ale ne přímo z nejvyššího vedení strany, se už na netu objevil. Viz Kalouskovo video.

Dosud si ani v politické atmosféře postdemokratického období nikdo nedovolí zrušit volby. Dříve, nebo později přijde jejich čas a s ním účtování. Poznání o tom, kdo prakticky demonstrace inicioval, bude pro většinovou veřejnost velice důležitým v rozhodování komu dát hlas v příštích volbách.

Na závěr už jen jediná připomínka. Všem demonstrujícím, ale především všem jejich sympatizantům z řad politiků si dovoluji pouze připomenout jednu lidovou moudrost, která říká, že čím kdo zachází, tím také schází. Demonstranti totiž veškeré veřejnosti ukazují velice názorně, jak se lze chovat, pokud jakákoliv vláda bude v budoucnu spravovat věci veřejné pouze v zájmu menšiny, ba až dokonce opravdové minority. Potom může jít opravdu o projev přímé demokracie, který v provedení většinové veřejnosti smete jakoukoliv část profesních politiků.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele