Zcela určitě ano. Má se Česká republika připojit k rozpočtové unii, která se připravuje pro eurozónu a další případné nadšence mezi zeměmi EU? Zcela určitě ne. Rozpočtová unie není lékem na vládní zadlužování a na problémy eurozóny – je to pseudořešení, jehož cílem je vzít zemím další část suverenity a dotlačit EU k politické unii.

Vzdát se rozpočtové suverenity kvůli léku, který dokonce ani neléčí podstatu choroby, ale jen její příznaky, by bylo nerozvážné, zbytečné a krátkozraké. Skutečné příčiny vládních dluhů totiž zdaleka nespočívají jen v nedostatku rozpočtové kázně – i když tato nekázeň je politický zlozvyk (návyk, nešvar, zločin – další slova ať si čtenář doplní), proti kterému je nutno bojovat. Populistické rozdávání „ze státního“ před každými volbami je cesta do pekel. Bohužel ale rozpočtová nekázeň vlád není jedinou, ani hlavní příčinou obrovského nárůstu vládních dluhů, které dusí celý vyspělý svět. Ponechme stranou Spojené státy s dolarem jako hlavní rezervní měnou, která zadlužování podněcuje, a zaměřme se na Evropu, přesněji řečeno na Evropskou unii.

Co je v EU hlavním zdrojem neustálého růstu mandatorních výdajů státních rozpočtů? Je to evropský sociální model, který se už dávno rozrostl do neudržitelných rozměrů. Všechny ty listiny práv, sociální charty a podobné dokumenty mají jediný důsledek: přesvědčují občany, že odpovědnost za jejich spokojený život nese stát, že mají na všechny vymoženosti moderního světa, které kolem sebe vidí, nárok bez ohledu na to, jak sami přispívají k jejich tvorbě. Nárůst podílu těch, kdo užívají větší díl bohatství, než sami vytvářejí, však nemůže pokračovat do nekonečna. Stát jsme my – a my se tímto pohledem na „sociální spravedlnost“ beznadějně zadlužujeme. To my, voliči, vedeme politické strany k nereálným slibům, které se pak plní na dluh. Evropský sociální model bobtná až do okamžiku, kdy mnohé země EU zjišťují, že jim už nikdo nechce na další sociální blahobyt půjčit za nižší než zničující úrok.

Dalším zdrojem zadlužování vlád jsou nesmyslné „zelené“ regulace, které mají se skutečnou ochranou životního prostředí společný jen název, a neudržitelné dotace na „programy boje s klimatickými změnami“. Vzpomeňme si na solární boom a jeho kruté důsledky pro náš státní rozpočet, na dotované lány řepky, a připravme se na to, že další hrozbou bude dotovaná výroba bioplynu. Na těchto programech vydělávají lobbistické skupiny podnikatelů, zato zbytek soukromého sektoru zvyšující se „zelená“ zátěž škrtí a likviduje. My se kvůli „boji s klimatem“ zadlužujeme – tedy náš stát nás zadlužuje, přitom  klima se vyvíjí nerušeně dál podle svého a zbytek světa, nezatížený zelenými omezeními a výdaji, nás předbíhá v růstu. 

Nesmíme však zapomenout na tu vychvalovanou společnou měnu, na euro, které celému jižnímu křídlu eurozóny přineslo nízké reálné úrokové sazby, neodpovídající výkonnosti jejich ekonomik. Dnes už málokdo pochybuje, že to bylo právě euro, které vládám těchto zemí neuvěřitelně usnadnilo jejich zadlužování. Ale to není všechno. Prostřednictvím hypotečních bublin a úvěrových boomů vyvolalo euro v řadě zemí také neudržitelné zadlužování soukromého sektoru – podniků i domácností. Soukromé dluhy, které se později ukázaly jako nesplatitelné, se přenesly do problémů bankovního sektoru – a byl to opět stát, který k odvrácení rozvratu celé ekonomiky musel nakonec tyto soukromé dluhy bankám sanovat ze svých zdrojů, tedy ještě více se zadlužit. Zde se jasně ukazuje, že „zakázat“ vládní dluhy nestačí – některé vlády jen hasily dluhový požár, který euro vyvolalo v soukromém sektoru. A tato tendence se bude, při další existenci společné měny v tak nesourodé skupině ekonomik, nevyhnutelně znovu opakovat.

Zakázat vládní dluhy opravdu nestačí. To je hlavní problém celé připravované rozpočtové unie. Jediné, co se dělá proti přelévání soukromých dluhů do dluhů vlády je tažení proti bankám a snaha zavést daň z finančních transakcí. Banky jsou ale jen tak zdravé, jak zdravý je zbytek ekonomiky. Chyba je vždy na obou stranách – na těch, kdo půjčují, i na těch, kdo si berou úvěry a hypotéky. Obě strany jsou v tom zároveň tak trochu nevinně - doplácejí totiž na chybné signály, které do ekonomiky vnáší právě euro a jeho společná měnová politika. Zdanění bankovních transakcí pouze vyžene část finančního byznysu do zahraničí – a je otázka, čím ho chtějí nahradit vlády, které často považovaly průmysl za zastaralý sektor a libovaly si v orientaci země na služby.

Po tomto výčtu hlavních příčin vládních dluhů se musíme ptát: Je snad součástí připravované rozpočtové unie také zásadní revize evropského sociálního modelu? Není – nanejvýš se v nejzadluženějších zemích má více šetřit ve vládním sektoru.

Je součástí smlouvy o rozpočtové unii ústup od zelených regulací a dodací? Ne, naopak. Po zákazu žárovek nás čeká tažení za „domy s nulovou spotřebou energie“ a „energetické průkazy budov“,  což se ve veřejném sektoru bude platit z veřejných peněz – tedy nepřímo z našich daní - a zbytek zaplatí podniky a domácnosti přímo, za své byty a domy. A to je pouze jeden příklad z mnoha zelených nápadů, které se v Bruselu na nás ještě připravují.

Je součástí přípravy rozpočtové unie rozhodnutí o rozpuštění eurozóny, nebo alespoň o vystoupení těch zemí, které pro společnou měnu nemají ekonomické předpoklady? Ne, naopak. Právě rozpočtová unie má sloužit k udržení eurozóny v nynějším složení za každou cenu. Je to ale podivný lék. Léčí budoucí a ne současné problémy, a léčí příznaky, přičemž skutečné příčiny dluhové nemoci zarytě ignoruje.

Smysl rozpočtové unie je totiž někde zcela jinde – pod záminkou „řešení krize“ posunout EU dále směrem k politické unii. Do takto zacílené rozpočtové unie nemáme důvod vstupovat. Berme si příklad ze snahy dát mantinely pro vládní dluhy – ale nezbavujme se zbrkle své rozpočtové suverenity.

A co říci k obavám, že to sníží význam naší země v rámci EU, a že se ocitneme na okraji evropského integračního procesu, že „nebudeme sedět za stolem, kde se rozhoduje“?

Copak si nikdo nevšiml, jaká je skutečná mocenská struktura Evropské unie? Že na okraji už dávno jsme a vždy jsme byli? Že za stolem, kde se rozhoduje, sedí pouze dvě země – Německo a Francie? Dva lidé – Angela Merkelová a Nikolas Sarkozy? Že všechny ty drahé, složitě strukturované a smluvně zajištěné orgány Evropské unie jen stojí stranou s otevřenými ústy a čekají, co skutečná moc rozhodne?

Stanislava Janáčková, publikováno ve zkrácené verzi v týdeníku Euro, 23. ledna 2012