Zcela určitě ano. Má se Česká republika připojit k rozpočtové unii, která se připravuje pro eurozónu a další případné nadšence mezi zeměmi EU? Zcela určitě ne. Rozpočtová unie není lékem na vládní zadlužování a na problémy eurozóny – je to pseudořešení, jehož cílem je vzít zemím další část suverenity a dotlačit EU k politické unii.

Vzdát se rozpočtové suverenity kvůli léku, který dokonce ani neléčí podstatu choroby, ale jen její příznaky, by bylo nerozvážné, zbytečné a krátkozraké. Skutečné příčiny vládních dluhů totiž zdaleka nespočívají jen v nedostatku rozpočtové kázně – i když tato nekázeň je politický zlozvyk (návyk, nešvar, zločin – další slova ať si čtenář doplní), proti kterému je nutno bojovat. Populistické rozdávání „ze státního“ před každými volbami je cesta do pekel. Bohužel ale rozpočtová nekázeň vlád není jedinou, ani hlavní příčinou obrovského nárůstu vládních dluhů, které dusí celý vyspělý svět. Ponechme stranou Spojené státy s dolarem jako hlavní rezervní měnou, která zadlužování podněcuje, a zaměřme se na Evropu, přesněji řečeno na Evropskou unii.

Co je v EU hlavním zdrojem neustálého růstu mandatorních výdajů státních rozpočtů? Je to evropský sociální model, který se už dávno rozrostl do neudržitelných rozměrů. Všechny ty listiny práv, sociální charty a podobné dokumenty mají jediný důsledek: přesvědčují občany, že odpovědnost za jejich spokojený život nese stát, že mají na všechny vymoženosti moderního světa, které kolem sebe vidí, nárok bez ohledu na to, jak sami přispívají k jejich tvorbě. Nárůst podílu těch, kdo užívají větší díl bohatství, než sami vytvářejí, však nemůže pokračovat do nekonečna. Stát jsme my – a my se tímto pohledem na „sociální spravedlnost“ beznadějně zadlužujeme. To my, voliči, vedeme politické strany k nereálným slibům, které se pak plní na dluh. Evropský sociální model bobtná až do okamžiku, kdy mnohé země EU zjišťují, že jim už nikdo nechce na další sociální blahobyt půjčit za nižší než zničující úrok.

Dalším zdrojem zadlužování vlád jsou nesmyslné „zelené“ regulace, které mají se skutečnou ochranou životního prostředí společný jen název, a neudržitelné dotace na „programy boje s klimatickými změnami“. Vzpomeňme si na solární boom a jeho kruté důsledky pro náš státní rozpočet, na dotované lány řepky, a připravme se na to, že další hrozbou bude dotovaná výroba bioplynu. Na těchto programech vydělávají lobbistické skupiny podnikatelů, zato zbytek soukromého sektoru zvyšující se „zelená“ zátěž škrtí a likviduje. My se kvůli „boji s klimatem“ zadlužujeme – tedy náš stát nás zadlužuje, přitom  klima se vyvíjí nerušeně dál podle svého a zbytek světa, nezatížený zelenými omezeními a výdaji, nás předbíhá v růstu.