Jakož i další falešné „kondolence“, co operativně vysílají Euroatlanťané směrem ke svobodomyslnému národu Karibiku s vidinou budoucího plundrování všeho kubánského za účelem „transformace“ Kuby na miliardářské letovisko, jako v dobách „našeho bastarda“ Batisty.

Ten největší hřích el commandante je, že sebral USA jejich hračku

Castro toho má věru mnoho na svědomí. Způsobil, že 100% Kubánců dnes vládne písmem, stejnému počtu je též dostupné na poměry té oblasti kvalitní lékařské ošetření a národ té chudé země je příkladem takového patriotismu, který v zemích degenerovaných konzumem, „lidkými právy“ a všeobjímajícím jástvím není prostě k vidění.

Kuba je opravdu chudou zemí. Neplave na ropě, nevlastní zlaté ani diamantové doly, surovin má skutečně po málu. Přesto disponuje kvalitním školstvím, hodně kvalitní medicínou či třeba dobře organizovaným a úspěšným sportem, jemuž se jaksi vyhýbají trapné aféry s dopingem, tak charakteristické všude tam, kde do kalokagathie vpadl mamon, aby i z olympijské myšlenky vytvořil reklamní frašku.

A to je opravdu těžký hřích. Kubánští poloamatéři dokáží totiž s Amerikou důstojně soupeřit i v tak emotivně pojímaných činnostech, jako je baseball nebo box a často nekriticky adorovaným, přepláceným a mediálně zbožštělým profíkům v čestném zápolení napráskat. Nebo po americku – „nakopat zadky“. Tak zní totiž ta nejužívanější fráze, co dnes můžeme slýchat v „hodnotově“ nezávadných seriálech nonstop běžících a do únavy reprízovaných médii „svobodného světa“. Světa tak svobodného, že válcování národních identit prostřednictvím konzumu už skoro nevnímá.

Také vývoz svého pojetí důstojnosti dnes Kuba již neprovádí díky sponzorování islámských teroristů, kobercovým likvidováním kohokoli s jiným názorem „přesnou“ municí a vraždami, ale misemi tisíců lékařů v zemích Afriky i Latinské Ameriky. Mnoho z těchto lékařů vystudovalo v Československu, podobně jakož i mnoho jiných odborníků v nejrůznějších oblastech. Ale to bylo v dobách, kdy naše vlast měla dobře strukturované školství sloužící k výchově a vzdělání tak, aby byla zaručena soběstačnost státu ve všech směrech. Nikoli k produkci „humanitárně“ osvícených cvoků, kteří se dnes věnují výhradně „zkoumání“ „práv“ každého jedince i menšiny, aby nebyli kráceni při svém bohulibém  parazitování na práci většiny.

My, Češi jsme už své „hříchy“ „napravili“…

Svůj díl na povznesení kubánské vzdělanosti jsme proto pilně po havlovsku „odčinili“ přerušením hospodářské spolupráce i diplomatických styků hned po „sametovém“ podvodu. Abychom to zase částečně „napravili“ obnovením oněch diplomatických vztahů okamžitě po té, co ke změně kurzu nositel Nobelovy ceny míru a mezinárodní vrah sídlící v Bílé chatrči Strýčka Sama zavelel. Jak povznášející. A jak důstojné, srovnáme-li naše kroky s tichou mezinárodní solidaritou, již dodnes praktikují ti opovrhovaní (protože chudí) Kubánci.

Není zde dost prostoru na to, hodnotit všechny Castrovy chyby či úspěchy. Faktem ale zůstává, že dříve bezprávným dal vzdělání, ochranu a hrdost. A prosazoval skromnost a nehromadění majetku v osobním životě. Skromnost? Ale prosím vás. Jaká to vlastně je dneska hodnota… Možná, že ten historicky první levičák Ježíš Kristus by ji ocenil, ale my? Kteří jej konjunkturalisticky máme plné huby jedouce na Zlatém teleti…?

Svatopluk Otava