Za Rakouska? Samý pokrok, dí pan Jandourek

Tklivá zastavení při příležitosti 100. Výročí úmrtí císaře Františka Josefa I. plodili germanofilové tu i onde. Zcela očekávaně zavzpomínal na webu Svobodné fórum na tohoto tvrdého germanizátora a odpůrce jakéhokoli společenského, politického i vědeckého pokroku zběhlý kněžík Jandourek. Není sice přímo monarchistou, sám uznává, že vzkříšení monarchie by bylo v současné době iluzorní a směšnou představou, ale jeho závěr z doby panování kovaného arcikatolíka a z Boží vůle absolutisty  hodnotí zvláštně.

Nikoli tak, že vzhledem k proběhnuvší průmyslové a politické revoluci v Evropě se Český národ stále více emancipoval navzdory tuhému Bachovu a pozdějí císařovu absolutismu, ale dle pana Jandourka je to prý panovníkovou zásluhou. Za jeho panování jsme prý dosáhli politického, průmyslového a kulturního rozvoje.

Politickým rozvojem měl tedy zřejmě katolický pisálek na mysli Maďary vynucený dualismus rakousko-uherský, kdy se dva národy mocnářství podivuhodně shodly na dvojvládí na úkor většinového slovanského živlu, jenž svorně historicky absolutně nenáviděly. Průmyslově jsme se patrně nepovznesli díky píli a schopnosti přijímat nové podněty přicházející z Evropy, ale zásluha je opět přičítána Starému Procházkovi, jenž do konce života nikdy nepoužil telefonu, nevstoupil do výtahu a jízdu automobilem z duše nenáviděl vyhýbajíc se jí, kdykoli to bylo jen trochu možné. Na kulturním rozvoji Čechů se patrně pak císař nejvíce podepsal svou osobní iniciativou při eskortování K. H. Borovského do Brixenu, jakož i bohulibou centralistickou a germanizační politikou vůči našemu národu.

Je opravdu štěstím pro Evropu, že habsburský degenerát se zálibou v armádě prohrál všechny vojenské konflikty, které rozpoutal, ať už na italské půdě nebo v mocenských půtkách v rozdrobené Germánii. Války s Pruskem byly totiž vedeny jen v touze o opanování Německa na úkor pruského dravce, který byl však již technologicky poněkud napřed. Tak můžeme dodnes s dojetím vzpomínat, jak se pruský zábor bývalé země Koruny  české – Slezska – stal i díky Francjózefovi definitivním. (Až na ten malinkatý kousek, jenž si na severu Moravy v budoucnu jistě neopomenou Germáni zase nárokovat. I za pomoci různých kněžíků jandourků, hermanů či „historiků“ krystlíků apod…)

Vlastně na tom není nic neočekávaného. Pan Jandourek dojatě hodnotí dobu nejtvrdší germanizace našich zemí jako obohacující, jeho spolubydlící ze semináře, další zběhlý farář Herman, zase  pohnutým hlasem oslovuje potomky omilostněných vlastizrádců v Německu jako „drahé krajany“. Vše v duchu jediné všeobjímající echtkatolické cestě k moci a ovládnutí strategicky významné České kotliny dosud tak nepříjemně plné česky mluvících Čechů. Rozebírat i další nehoráznou Jandourkovu lež o tom, že František Josef I. byl i předposledním českým, korunovaným panovníkem, je holá zbytečnost. Kdo se jen okrajově věnoval někdy dějepisu, dobře ví, že ke korunovaci navzdory častý žádostem z české strany nikdy nedošlo. Pouze pan Jandourek se jeví jako korunovaný….

„Plodná a šťastná doba“…

K výše uváděnému povytažení obočí však jednoho vede  článek adorující Rakousko-Uhersko z klávesnice Jiřího Weigla, bývalého mluvčího prezidenta Klause (který si jej stále prý velmi považuje) a spoluautora rozkradení průmyslového potenciálu Republiky.

I on nostalgicky vzpomíná „zásluh“ 100 let práchnivějícího Habsburga, jehož cílem byla vždy snaha o „integraci“ Čechů a všech Slovanů Žaláře národů prostřednictvím nejtužší germanizace. „Argumenty“ používá podobné na stránkách Echa 24 v pondělním vydání, jako pan Jandourek o den později na Svobodném fóru. Jen jeho finální závěr Jandourka ještě překonává. Panování předposledního monarchy prý bylo „dobou plodnou a šťastnou“. Je snad někomu nevolno? Inu, pak je třeba dobře si pamatovat, pamatovat a pamatovat. Hlavně v době, kdy zase budeme házet volební lístky do uren…

„Plodná a šťastná“ byla přece pro pana Weigla i polistopadová doba. Tehdy chutě přebíhal z jedné společnosti do druhé, seděl ve správních radách hned tu, pak zase jinde, radil panu prezidentovi a vydělával, vydělával a půjčoval a půjčoval. Třeba prostřednictvím jedné ze sesterských společností, co realizovala  finanční půjčku hochštapleru Grossovi, jenž díky ní zázračně zbohatl, než na to všechno štěstí pak umřel. „Plodná a šťastná“ byla ta doba, kdy jiný hochštapler jménem Kožený  už dlel s nakradenými (pardon..., zprivatizovanými) miliardami na Bahamách a pan Weigl psal pro něj na žádost pana Klause doporučující dopis novodobému  ázerbájdžánskému islámskému emírovi Alijevovi. Zkušenosti a praxe pana Koženého jsou prý pro připravovanou privatizaci tolik, tolik cenné….!

Též lupičská amnestie pana prezidenta Klause byla pro pana Weigla „šťastnou a plodnou dobou“. Pomohla totiž zařídit, že jeho dcera, které hrozil mnohaletý trest za účast na těžké autonehodě se tak vyhla nástupu do věznice. (Nebo snad šlo přímo o milost? Ale, vždyť je to jedno, počítá se výsledek.) O zastavení soudních řízení při léta se táhnoucích procesech s velkotuneláři díky naší „nezávislé“ justici se už netřeba šířit.

Tento národ žije v této zemi více než tisíc let. Tak se nenechejme zgermanizovat ani zislamizovat a pozorně sledujme, kdo sbírá na ulici Sobotkou poházené politické body, slibuje nevymáchanou hubou cokoli a pamatujme si. A teprve po přepečlivém zvážení volme prezidenta či parlament s odpovědností pro budoucí generace. Abychom z bruselského chmoutu nespadli rovnou do berlínského, či jiného. Abychom se zkrátka konečně vyhnuli všem „šťastným a plodným dobám“.

Svatopluk Otava