Vždycky je to riskantní

Špiónská profese je totiž riziková. Ať už stojí vyzvědač na jakékoli straně, musí počítat s odhalením, rovněž s přísným trestem,  případně smrtí v průběhu své dobrodružné kariéry. Tolik cenění dvojtí agenti (přeběhlíci v aktivní činnosti proti mateřské zemi) pak musí počítat s riziky minimálně znásobenými. Zrada je holt zrada.

Ze Skripalovy smrti mohou mít dnes Rusové ve vyhrocené atmosféře válečného štvaní proti všemu ruskému jen pochybný užitek, snad jen v podobě vzkazu, že zrádcům patří smrt. Jde dnes ještě o pochybnější „vítězství“, než v případě pana Litviněnka, jenž také doplatil na svou zradu a také jej kdosi zavraždil a zase v Británii.

Udávat spoluobčany za peníze? Je to zaměstnání?

Skripal udával Britům své kolegy (kdepak asi jsou, jak se asi mají dnes jejjich děti, rodiny?), tím pádem se stal už odhalený a vytěžený zpravodajec pro Brity prakticky bezcenným, naopak zatěžující státní rozpočet. (Něco jsme mu museli přece dát a mnohem víc slíbit, že ano…?) A tak se nabízí možnost ještě jednou nešťastníka „zhodnotit“ zavražděním a pokusit se Putinově „říši zla“ nasadit psí hlavu. Vždyť ten darebák zase ovlivnil a jaksi vyhrál parlamentní volby v Itálii, ne?

Jistěže – pohybujeme se v rovině hypotéz a spekulací, ale to snad ani při tématu o vyzvědačství ani nijak jinak nejde. Jenže, když člověk promyslí tuto událost v souvislostech a dle stále platného latinské diplomatického rčení „ Qui prodest?“, tedy komu z události poplyne prospěch, můžeme se dobrat jen dvou otázek a dvou možných odpovědí.

Rusům snad?A  čím? Tím, že anglická média si smlsla na přítomnosti a spoluotrávení Skripalovy dcery, k čemuž snadno mohlo dojít („Ukaž tati, co sis to dal dobrého….“) a z následného vystupňování protiruské hysterie? Těžko. Snad jen nějaký vzkaz o vině a trestu pro případné následovatele by byl jakž takž vysvětlitelný?

A co Britové? Inu, co se Skripalem…? Stojí nás peníze, víc už z něj nedostaneme, tak když jej elegantně odstraníme a hodíme to na Rusy, tak ušetříme a ještě jednou naposled tak na něm vyděláme. Koneckonců – zkušenosti jsou, vždy se to jaksi vyplatilo, mno, že jo… Třeba takový Litviněnko nebo už těsně po válce ten Masaryk, že?

Cože?! Masaryka…???!!!

Jde o hypotetické úvahy, ale už teď „stoupenci hodnot“ jistě vyskakují z kůže. Cože? Honzíka Masaryka, že nám nezavraždili Rusáci, ale ti slušní, starosvětští a tolik tradfiční Britové? No tak je třeba se vrátit ke „Qui prodest“.

Smrt politického té době už jen solitéra Jana Masaryka mohla prospět Sovětskému svazu? Čím vlastně? Byl, jak už uvedeno, politicky osamělý, neškodný, u národa oblíbený. Britům? Jak? Inu,  stoupenci „hodnot a našeho způsobu života“ mohli docela dobře brát jako zradu, že přistupoval k politické poválečné realitě sice neradostně, ale nijak se vůči SSSR nevymezoval. No tak, proč bychom jej tedy ještě naposledy nezhodnotili, nevytvořili mučedníka a opět nenasadili komunistům psí hlavu.?

Brzděme, jsou to přece všechno jen hypotézy a spekulace. Ale prostě platí, že špióni a diplomaté (většinou jaksi oficializovaní, certifikovaní špióni) mají prostě rizikové povolání, bývají občas obětováni a při zradě zhusta trestáni. Nic víc, nic méně, takže, co myslíte? Rusové nebo Britové?