Ludvík Veliký a víla Arnoštka

„Protikuřácký zákon“ nebo tzv. „Zákon na ochranu zdraví…“ je právě z této typické dílny. Nakašírovaný sestřih pocitů návštěvníků restaurací, který včera nabídla Česká televize při hrdinném putování ministra zdravotnictví Ludvíka po staroměstských restauracích byl v rámci „vyváženosti“ sice obohacen i nesouhlasným reptáním pouličních kuřáků, ale celkový dojem vyzníval tak, že vlastně si všichni občané nesmírně pochvalují svěží vzduch v hospůdkách, kde si už k pivku cigárko prostě nedáte.

Pan ministr se blýskl i velice hloupounkým „argumentem“, jímž se snažil oponovat nakrknutému konzumentovi nikotinu, jenž vcelku logicky namítal, že přece nekuřáckých restaurací (zejména na Praze – 1) bylo i předtím dost a dost a že nekuřáky do kuřáckých kaváren či hospod přece nikdo nenutil chodit. „No, ale proč by si tam nekuřák nemohl zajít bez nebezpečí, že jej bude obtěžovat dým?“, tak nějak pitomoučce opáčil sociální inženýr Ludvík, že to věru nestojí za komentář. A plkal oblíbené sentence své stejně „inteligentní“ a totalitářky nekompromisní „víly Arnoštky“ o ochraně zdraví. Ale o to přece vůbec nejde.

Jak vytvořit z občanů „elektorát“? Sebereme jim hospody…

Hospoda totiž v českém sociálním prostředí vždy byla mimo jiné místem, kde spolu občané rádi besedovali a vyměňovali si názory. Potřeboval-li kdokoli „upustit páru“ či po sousedsku zhodnotit, jak si jeho politická reprezentace vede při ovlivňování současnosti i budoucnosti národa, šel prostě „na jedno“. Kuřák – nekuřák, poseděli spolu diskutující Češi i Češky a krom obligátních témat sportu, „bab“ (Chlapi) a „muskejch“ (baby), se hodnotila politika, čím více byly různými režimy utahovány šrouby, tím častěji. A v dnešních dnech samozřejmě velečasto.

To musí ovšem přestat, řekli si do budoucna nevolitelní „socani“ a krom horečného seškrtávání vlastních kandidátek o poslední jedince se zbytky zdravého rozumu, rozhodli se pustit ze řetězu i vlastní oranžové, fanatické „krakeny“ a začít „chránit zdraví“ občanů. Tím, že jim ve vedení „nežádoucích“ debat prostě zabrání a napříště již bude jeden každý „šťastný“ obyvatel protektorátu vystaven jen povoleným a pečlivě vyfiltrovaným „informacím“, jimiž je bude do budoucna zásobovat zejména Česká, ale i komerční televize. A konečně budeme „zdraví“.

Jelikož si naši eurohodnoťáci myslí, že zatím se jim degenerace národa a výchova k povolnosti daří (u nebohé mladé generace, kde již rodiče nemají do výchovy „co kecat“, vlastně oprávněně), přikročili k machiavelistickému kroku, kdy se slovy Antoine de Saint Exupéryho (Citadela) rozhodli „učinit svůj národ šťastným i proti jeho vůli“. A tak tedy máme být „zdraví“, ale hlavně „Maul halten und weiter machen“, čili držet hubu a krok. A nekecat jim do toho. To hlavně.

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, (až se půjde pro pivo)?

A tak můžeme při procházce po Praze (nejen – 1) sice tu  vidět dvě sklesle se tvářící servírky, jež vám ve vysmýčeném, zdravím sršícím lokále na otázku, zda tu už dnes někdo byl otráveně řeknou: „Jo, ale asi tak, jako Vy. Nakouknul a vypadl…“, ale jinde zase ve stejně nablýskané nálevně popelníků prosté je sice na první pohled situace stejná, leč při malém pozastavení zaslechnete ze dveří, označených nápisem „kancelář“ čilý úřednický ruch a občasné zvolání: „Gábinó, kde seš s tím pivém?“. Též kuřáckých klubů a jiných soukromých prostor utěšeně přibývá.

Ano, jsme my Češi přece jen vynalézaví. Ale také obecná nasranost roste, volby jsou za rohem a tak snad přece jen - Víte co, táhněte už konečně do brusele….!