Už jen desítky hodin před britskými volbami se všichni vyhýbají kritickým otázkám typu proč si britská tajná služba MI5 v Manchesteru „pěstovala“ teroristické síly. Pachatel masakru na koncertě v Manchesteru Salmán Abídí přitom patřil k Libyjské islámské bojové skupině (LIFG), která je coby „součást širšího globálního islamistického hnutí inspirovaného Al Kajdou“ i na britském seznamu teroristických skupin a právě v Manchesteru s požehnáním úřadů více než dvacet let „prosperovala“ k „dalšímu použití“. I místní muslimové o jeho chování informovali úřady, ale nenásledovala žádná reakce, a to ani ve chvíli, kdy Abídí svým přátelům sdělil plány stát se sebevražedným atentátníkem. Šéf iniciativy Forum for Change Muddassar Ahmed shrnuje: „Abídí měl v okně svého bytu v Manchesteru vyvěšenou černou vlajku džihádu. Zakázali mu vstup do mešity. Jeho imám ho nahlásil. Jeho rodina ho nahlásila. Jeho přátelé ho nahlásili. Nebyl to osamělý vlk – byl to známý vlk.“

Čas „dalšího použití“ pro LIFG přišel v roce 2011, tedy v době, kdy Theresa Mayová už byla ministryní vnitra. Británie, Francie a USA vycítily příležitost k „humanitární intervenci“ do ropné Libye a zahájily útok. MI5 usnadnila členům LIFG, která se už v 90. letech podílela na několika neúspěšných atentátech na plukovníka Kaddáfího, odjezd do Libye, když jim zrušila domácí vězení, přestala na ně dohlížet a vrátila jim cestovní pasy. „Britská vláda nedělala s cestou do Libye žádné potíže. Většině kluků z Británie bylo ke třicítce, ale byli mezi nimi i osmnáctiletí a devatenáctiletí. A většina z nich pocházela z Manchesteru.“

LIFG měla pomoci utvořit Libyjské islámské hnutí pro změnu, umírněnější verzi hnutí, které mělo po svržení Kaddáfího režimu získat v Libyi moc, a následně se připojit k Al Kajdě v Sýrii. Salmán Abídí však v Manchesteru žil v kontaktu s radikálnějšími členy LIFG, přes které podle francouzské tajné služby vedly nitky až k Daeši. Abídího na svůj seznam teroristů loni zařadila i americká FBI, která britskou MI5 s dostatečným předstihem varovala, že skupina hledá v Británii „politický terč“. Američané tím rozmetali „příběh“ o „osamělém vlkovi“, vyvolali bouři britské nevole a Trump se následně Britům za „únik“ nepříjemných informací dokonce i omluvil. Faktem zůstává, že Abídí přesto všechno mohl volně cestovat po Evropě, zajel i do Libye, výcvikem si prošel v Sýrii… Britská tajná služba mimochodem nedávno připustila, že v Británii žije 23 tisíc potenciálních teroristů, pocházejí z různých muslimských zemí a z různých islamistických až teroristických skupin a tři tisíce z nich je prý velmi nebezpečných.

Bez ohledu na americká varování „neuměly“ britské tajné služby ani ministerstvo vnitra dál v rámci LIFG rozeznat protikaddáfíovské „umírněné“ od extremistů, kteří mají své vlastní cíle. Loni v lednu tehdejší ministr obrany Liam Fox připustil, že neexistuje ani žádná oficiální analýza hrozby islamistického extremismu v řadách libyjských protikaddáfíovských sil. Sama Theresa Mayová z titulu své funkce mezi březnem a listopadem 2011 zasedla na 55 jednáních výboru pro národní bezpečnost, které byly věnovány výlučně Libyi, aniž by se výsledná zpráva výboru vůbec zabývala možnými dopady libyjské teroristické hrozby pro Británii.

Loni v září vyšetřovací výbor britského parlamentu dospěl k závěru, že premiér David Cameron rozpoutal válku proti Libyi na základě série „chybných předpokladů“, přičemž agrese „vedla k vzestupu Islámského státu na severu Afriky“. David Cameron si ale spolu s tehdejším francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym přitom v Benghází osobně užíval aureoly „osvoboditele“ před jásajícími davy, mezi nimiž byli i „chlapci z Manchesteru“, jak se hovorově přezdívalo „britským“ islamistům z LIFG. Ostatně, britské tajné služby varovaly už premiéra Tonyho Blaira, který svou zemi zatáhl do Bushovy agrese proti Iráku v roce 2003, že tím v „důsledku jakékoli vojenské akce proti Iráku jen vzroste hrozba Al Kajdy“ a „významně vzroste celosvětová hrozba ze strany islamistických skupin a jednotlivců“.

Blairův „Irák“ i Cameronova „Libye“, u níž už byla i Theresa Mayová, do Británie -- ale obecně do celé Evropy – přivedly džihád a násilí, jehož zatím poslední oběti padly o víkendu v Londýně, ve chvíli, kdy si Manchester koncertem teprve připomínal své mrtvé…

Proto se razí příběh o „osamělém vlkovi“ a „drobném kriminálníkovi“ Abídím, proto „zapadlo“ varování FBI o rozsáhlé síti teroristů, proto i lídr labouristů Jeremy Corbyn opatrně mluví o „nepodařené válce proti terorismu“, byť ve skutečnosti nikdy o žádnou válku proti terorismu nešlo, podotýká renomovaný publicista John Pilger. „Byla to vždy jen válka dobyvatelská, jejímž cílem bylo podmanění. Palestina. Afghánistán Irák, Libye. Sýrie. Příštím má prý být Írán. Kdo si troufne to říci nahlas před dalším Manchesterem?“

Theresa Mayová po londýnském masakru tuto odvahu podle očekávání nenašla. Po třetím teroristickém útoku v Británii ve třech měsících jen prohlásila, že už „toho bylo dost“. Jako kdyby před Londýnem, tedy po dvou teroristických útocích ve dvou měsících, bylo vše snad ještě OK… Prý by ale nebyla proti zveřejnění zprávy o financování a podpoře džihádistických skupin. Text není sice hotový, k dispozici jej dostane až nová vláda po volbách, ale ministerstvo vnitra mělo až dosud za to, že ani poté nejspíš nebude zveřejněn, protože jeho obsah bude „velmi citlivý“. Bude totiž s největší pravděpodobností ukazovat na Saúdskou Arábii, která je ale současně hlavním – mnohamiliardovým – zákazníkem britských zbrojovek. A co víc, v době, kdy saúdští sponzoři teroristů házejí veškerou vinu na katarské sponzory terorismu (a mají v tom podle všeho už i podporu USA), by zveřejnění britské zprávy „nebylo nejvhodnější“…

Tolik k britskému boji proti terorismu, byť tento „model boje“ obecně platí i pro „zbytek“ Evropy.

Jak neuvěřitelně v této souvislosti vyznívají Junckerovy a Sobotkovy vize „armády EU“, která by zajišťovala unijní bezpečnost, aniž by přitom prý „lezla do zelí“ NATO: „Všechny scénáře, s nimiž Komise počítá, jsou vysoce ambiciózní. Žádný z nich nepředpokládá nižší míru spolupráce, než kterou máme dnes“… Uf.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami