„Syrský prezident Bašár Asad nesmí bezhlavě zaútočit na provincii Idlíb. Rusové a Íránci by udělali závažnou chybu, kdyby se zúčastnili této potenciální lidské tragédie. Mohly by umřít stovky tisíc lidí. Nechť se tak nestane,“ zatvítoval v noci na úterý Donald Trump. Není bez zajímavosti, kolik kondicionálů americký prezident v jednom tvítu použil, stejně jako to, že Bašára Asada z nedávného „zvířete“ znovu „povýšil“ zpět na prezidenta. Jako kdyby s nejčernějšími scénáři, které – stejně jako v případě východního Aleppa – začínají v mainstreamových médiích převládat, snad ani nepočítal…

Ruské letectvo v každém případě jen pár hodin poté podniklo sérii bombardovacích náletů na oblast kolem Džisr aš Šugúru na západě Idlíbu, přičemž palbu stejným směrem zahájilo i syrské dělostřelectvo. Džihád odpověděl raketovým ostřelováním vládních pozic na severu provincie Latákia. Není zatím jasné, zda je to opravdu počátek dlouho připravované ofenzívy, protože se obecně očekávalo, že rozhodnutí o jejím zahájení padne až po summitu mezi Ruskem, Tureckem a Íránem 7. září. Nicméně dostupné zdroje právě Džisr Šugúr uvádějí jako jedno z míst, které by se měly stát jejím terčem mezi prvními. Primárním úkolem ruských sil totiž bude totiž ochránit leteckou základnu v Hmejmímu před dalšími nálety bezpilotníků, a tak vedle Džisr Šugúru, kde se nachází velké vojenské letiště, mají prý první údery ofenzívy mířit rovněž sousedící oblasti na východě provincie Latakia. Řeč je především o Chán Šajchúnu, Sarakíbu a Sál al Ghábu.

Turecko Rusku a tím i Sýrii předalo zásadní informace o dislokaci Al Kajdy a dalších teroristických skupin, stejně jako o přesném rozmístění tureckých jednotek a protureckých džihádistů v oblasti. Turecko sice (konečně) zařadilo syrskou frančízu Al Kajdy na svůj seznam teroristických skupin, ale dál se prý snaží „smlouváním“ přesvědčit jejího šéfa Abú Muhammada Džúláního, aby svých asi 15 tisíc mužů formálně rozpustil a přidal se s nimi „k Turkům“. Má se prý současně distancovat od zahraničních džihádistů a chránit tak město Idlíb od útoku syrských vládních oddílů.

Současně platí, že napětí ve vztazích mezi Sýrií a Tureckem v posledních týdnech značně vychladlo, přičemž Damašek odmítá „konfrontaci s Tureckem“, byť za předpokladu, že Ankara uzná, že Idlíb je syrský. Je to možná to nejvstřícnější prohlášení na adresu Turecka od vypuknutí války před více než sedmi lety. Ankara přitom Rusku podle všeho potvrdila, že hodlá vojensky setrvávat na severu Sýrie jen do nalezení politického řešení, které by „pokrývalo“ i síly, které pod tureckou „správou“ bojovaly proti damašskému režimu. Výměnou za to pak Turecko pomůže s likvidací džihádu u svých hranic.

Americký establishment se sice podle všeho v kuloárech plně ztotožňuje s konstatováním zvláštního Trumpova vyslance Bretta McGurka, že Idlíb je „dnes největším útočištěm Al Kajdy, přímo napojené na lídra Ajmána Zavahrího, od 11. září“, což potvrzují i témata rozhovorů americké delegace v Damašku, navenek ale nevynechává jedinou příležitost syrskému režimu hrozit. Obzvláště američtí „jestřábi“ odmítají akceptovat, že je Sýrie svrchovaný stát, který na svém území nebude a ani nemůže trpět útočiště Al Kajdy… Americký ministr zahraničí Mike Pompeo navíc už – pro účely přefukování „humanitární katastrofy“ -- navýšil počet lidí v Idlíbu na „tři miliony uprchlíků“, i když OSN mluví o „dvou milionech ve městě, přičemž více než polovinu tvoří uprchlíci“, včetně zahraničních džihádistů a jejich rodin.

Asi nejpodivnějším se prozatím ale zdá být prohlášení zvláštního vyslance OSN pro Sýrii Staffana da Mistury. Na jedné straně připouští, že v Idlíbu je asi 10 tisíc „teroristů, které je třeba porazit“, současně ale nabízí, že v případě útoku „osobně doprovodí obyvatele Idlíbu do bezpečí“. V první řadě, v Sýrii už žádný jiný Idlíb, do něhož by se dali džihádisté evakuovat tentokrát, není. A za druhé, evakuační koridory pro civilisty byly otevřeny už v červnu a džihádisté dnes po stovkách zatýkají lidi, kteří si přejí z Idlíbu před bitvou odejít. Znamená Misturovo prohlášení, že se OSN hodlá postarat i o příslušníky Al Kajdy a dalších džihádistických skupin? A pokud ano, jak? Nebo kam, případně do jaké země, jim chce poskytnout volný odchod?

Rusko, spolu se Sýrií a Íránem a v zásadě i Tureckem, které je s USA na kordy, mají v plánu zlikvidovat džihádisty na severu Sýrie, přičemž hlavním zájmem Moskvy je likvidace kavkazských teroristů, aby se nemohli vrátit do Ruska. „Tento absces musí být vyříznut,“ konstatoval ruský ministr zahraničí Lavrov, když o poválečném politickém řešení jednal se svým saúdským protějškem. Damašek se zaklíná, že se bude snažit předcházet civilním obětem, ale to je nesplnitelný cíl – i americké ozbrojené síly se svými „precizními“ bombami pozabíjely v Sýrii a Iráku dosud až 26 tisíc civilistů.

Případný americký (nebo obecně západní) „kárný“ útok na Sýrii, potažmo na pozice syrské armády, podle všeho ale vývoj situace beztak nezmění, natož výsledek války. Je totiž jisté, že Sýrie ovládne Idlíb, dříve nebo později. A v tom se nejspíš skrývá i proklamovaná obava amerického establishmentu o osud Idlíbu – čím dříve bude totiž osvobozen, tím dříve se pohledy všech zúčastněných otočí k americkým jednotkám na severovýchodě Sýrie. A v americkém establishmentu pak může propuknout dosud odsouvaná „válka“: Odejít ze Sýrie? Bojovat? Posilovat tamní jednotky? Rozpoutat snad rovnou válku s Ruskem? Jen kvůli Sýrii!!!??? V době před listopadovými kongresovými volbami by to mohla být válka s mnoha (politickými) oběťmi…

Tereza Spencerová

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.