Ještě na počátku měsíce, po teheránském summitu Ruska, Turecka a Íránu se zdálo, že zúčastnění došli k „určité míře shody“, že žádné velké ofenzívy ani nebude třeba, nicméně už při této příležitosti se Ankara v tomto trojlístku ocitla v pozici „třetího“, na jehož přání se v Idlíbu ve skutečnosti odkládá „poslední krok“ -- a tím i pokrok. Přitom platí, že neschopnost – pokud samozřejmě není ve hře přímo nezájem – naplnit svou část dohody a zpacifikovat džihád v Idlíbu tak, aby se tvrdé jádro v podobě Al Kajdy a dalších dvanácti skupin, které jsou určeny fakticky k likvidaci, oddělilo od ostatních, musí Rusko, Írán a především samozřejmě Sýrii s každým dnem více a více dráždit.

A to tím spíš, že Recep Erdogan namísto plnění svých proklamovaných slibů začal v otázce Idlíbu hledat podporu na Západě. Nelze z toho sice nutně vyvozovat, že se Erdogan ze sféry ruského a čínského vlivu vrací do hájemství Západu, neboť podobnou taktiku zvolil už v roce 2015, poté, co turecká armáda nad severem Sýrie sestřelila ruskou stíhačku. Čili, je to spíš jen další příklad tureckého lavírování v situacích, které si naopak žádají jasná rozhodnutí. Nezabralo to, mimochodem, před třemi lety, neboť Západ tehdy dospěl k přesvědčení, že nutně nemusí jít do války s Ruskem jen kvůli Erdoganovým osobním či politickým zájmům, a je krajně nepravděpodobné, že by to „zabralo“ dnes. Vlastně, postupem v posledních dnech mohl Erdogan maximálně jen dokonale naštvat Putina, který si očividně myslel, že osobním přístupem a kompromisy lze s tureckým prezidentem dojít k nějakému racionálnímu řešení výhodnému pro obě strany. Přesto se podle všeho uskuteční ještě jeden jejich summit, hned za dva týdny.  

Erdogan přitom v otázce Idlíbu spojence proti Rusku (a Sýrii a Íránu) mít může, ale jen na první pohled. USA se totiž ze všeho nejvíc obávají, že po pádu džihádu v Idlíbu, už přijde „na řadu“ jejich ilegální okupace severovýchodní Sýrie, zatímco Evropa má strach, že by ofenzíva proti Idlíbu mohla vytlačit desítky tisíc radikálních džihádů přes Turecko do Evropy a „rozprsknout“ je po starém kontinentu. Všechny tyto partikulární zájmy jsou propagandisticky zahaleny do „obav o osud civilistů“, nicméně to neznamená, že by byl Západ znovu a reálně na jedné lodi s Tureckem a uvítá toho „nezbedného synka“ znovu ve své náruči. Vztahy mezi Ankarou a Washingtonem či Bruselem jsou na bodě mrazu a shoda na podobných stanoviscích v otázce Idlíbu žádné „jaro“ rozhodně nedělá.

Teprve čas ukáže, do jaké míry je takové Erdoganovo kličkování, při němž se ale nemusí hnout z místa, úspěšnou taktikou, nicméně lze předpokládat, že poté, co si v posledních letech znepřátelil Západ, nyní i kruhy v ruském politickém establishmentu, které obhajovaly normalizaci vztahů s Tureckem, dostávají snad každý den těžké údery na solar. A pomalu se hroutí do provazů…

Erdoganovo Turecko se očividně snaží udržet status quo v Idlíbu, neboť řešení tohoto problému bude složité a zcela jistě s sebou ponese zásadní – a zásadně nepříjemná – rizika. A současně si ponechat kontrolu nad syrským územím u hranic s Tureckem, které nyní ovládají Ankarou podporované oddíly někdejších „umírněných“ džihádistů. A všechno ostatní nechť je Asadovo… Nicméně, už fakt, že se o Idlíbu mluví jako o „poslední rebelské baště v Sýrii“ může být vnímán jako „úlitba bohům“ – Erdogan totiž svým dalším postupem může sám a velmi snadno zajistit že se tato terminologie (přinejmenším ve zdejším regionu) změní. Pokud má totiž být Idlíb „poslední islamistickou baštou“, tak co si pak počít s Al Bábem, Afrínem, Džarábulusem, Azázem nebo severem provincie Aleppo, které jsou pod kontrolou protureckých džihádistů placených proislamistickým prezidentem v Ankaře?

Snad stále platí, že se na konci měsíce Putin s Erdoganem sejdou, neb prý mají „mnoho společných zájmů i kromě Idlíbu“, tvrdil ještě minulý týden Putinův mluvčí. To je jistě pravda – kohoutkem k plynovodu se dá „zájmem“ otočit kdykoli. Po summitu bude jasné, zda si Erdogan uvědomil, že pokud se honí za dvěma zajíci najednou, nemusí chytit ani jednoho. Na druhou stranu je tu ale i možnost, že mu nic jiného, než lavírování na místě, ani nezbývá, neboť se ocitl v určité pasti. Na domácí scéně totiž už roky vystupuje jako takřka všemocný polobůh, který ale v Idlíbu, jehož značnou část kontroluje Al Kajda se spřízněnými skupinami, v praxi naráží na meze svého vlivu. Na meze, jejichž přiznáním by v očích svých voličů a stoupenců nutně ztratil přinejmenším část svého kouzla…

Tady z Aleppa, jen pár kilometrů od Idlíbu a ještě blíž od „tureckého“ Al Bábu, jsou podobné úvahy o to pochmurnější, když si člověk uvědomí, kdo nebo co všechno rozhoduje o tom, co se Sýrií bude dál. Rus chce zlikvidovat džihád, aby se mu nevracel na Kavkaz, a navrch získává ještě základny ve Středomoří. Američan chce, aby jeho ilegální akce ještě nepřicházely na pranýř a mohl okupací ropného syrského východu manipulovat vývojem situace, jak uzná za vhodné. Kvůli tomu bude ochotný do „roztrhání těla“ bránit Al Kajdu, i když na masových mítincích v Idlíbu před pár dny nadšeně slavila výročí teroristických útoků z 11. září. Evropané chtějí, aby si Sýrie všechny ty teroristy z Idlíbu jaksi ponechala ve své péči, protože kdyby je vyhnala, mohou skončit v Evropě, což samozřejmě nechceme, i když ta samá Evropa aktivně – i přes své území – pomáhala jejich masovému přesunu z celého světa do Sýrie. Turek chce, aby se zastavil čas a všichni mu ponechali, co už získal, a nenutili ho do žádných velkých akcí, po nichž by mohl mít problémy. Sýrie chce zpátky své území. Aspoň něco zní nesobecky a racionálně…

Lidé v Aleppu se ve své většině tváří na pohled vesele, ale nějak jim to nemůžu uvěřit. Úsměv nasadí okamžitě, když je oslovíte, ale pohledy těch, na něž narazíte ve stále pobořených čtvrtích v centru města kolem Citadely nebo Umajjádské mešity, jsou ze všeho nejvíc jen unavené. A plné marnosti. Válka pro ně sice skončila někdy před rokem a půl, ale destrukci a zmar mají na očích pořád. A tím i hmatatelné důsledky světové politiky, v jejímž průsečíku se Sýrie kdysi vcelku náhodou a nezaviněně ocitla. Možná, že právě proto nejspíš jen o pár ulic vedle Aleppo dlouho do noci září a bliká jako Las Vegas, ačkoli elektřina dál vypadává i na několik hodin denně. Užijme si. Dokud to jde. Svět kolem má své plány.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.