Turecký prezident Recep Erdogan vyhrál troje volby za sebou a se svými velikášskými vizemi se bez pochyby těší velké podpoře svých spoluobčanů. Přitom ale v posledních letech zavedl Turecko do konfliktů na několika frontách najednou. Islámské hnutí Hizmet svého ideového arcirivala Fethulláha Gülena označil za teroristickou organizaci, obnovil nefalšovanou válku proti sekulárním Turkům i proti Kurdům na jihovýchodě Turecka, zajistil Daeši podporu a umožnil mu takřka volně využívat turecké území kvůli vytouženému svržení Asadova režimu v Sýrii, což platilo do konce loňského roku a od té doby vede válku i proti teroristům z Daeše, zkouší vydírat Evropskou unii „migrační zbraní“, vzpírá se Spojeným státům kvůli jejich podpoře Kurdům, a třeba jen pár hodin před nedávným summitem NATO naznačil, že by mohl vpustit „nově spřátelené“ ruské letectvo do Incirliku, čili fakticky Západu pohrozil, že Rusové budou moci startovat z letiště ve členském státu NATO…

Z tohoto pohledu pokus o vojenský puč – první turecký po bezmála dvaceti letech – vlastně ani nemusí být žádným velkým překvapením: Turecký prezident se totiž ve vytváření davů nepřátel na všech stranách stal nezpochybnitelným mistrem. Otázkou nicméně zůstává, proč pokus o převrat v členském státu NATO, k němuž se například v amerických médiích vyzývá už delší dobu, přišel zrovna nyní.

Lze samozřejmě spekulovat o nespokojenosti části armády s Erdoganovými čistkami a jeho snahou uchvátit v zemi takřka absolutistickou moc. Nebo se nabízí nedávná normalizace vztahů s Izraelem a Ruskem, což oficiální Moskva – při logickém odporu ze strany NATO -- jako motiv puče připouští. Mimochodem, ruská politoložka Nadana Fridrichsonová o blížícím se vojenském převratu v Turecku mluvila už koncem června a vysvětlovala ho mimo jiné i nespokojeností turecké generality s Erdoganovou politikou v Sýrii, neboť armáda prý do této války jít nechtěla. Velký odpor v polarizované společnosti ale vyvolal i nedávný Erdoganův plán nabídnout občanství syrským uprchlíkům…

Ať tak či tak, spoustu otázek vyvolává i samotný pokus o vojenský převrat. Pučisté – převážně z řad vojenského letectva a vojenské policie – měli například v plánu útok na Erdoganovo sídlo v letovisku Marmaris, ale prezident odtud oproti předpokladům odjel předčasně. Následovalo Erdoganovo prohlášení, že puč byl „darem od Boha, neboť mu dává důvod k očistě armády“. Na mysl se nutně vkrádají úvahy o operaci pod falešnou vlajkou nebo alespoň o puči, o němž Ankara věděla dopředu a nechala ho „trochu“ rozvinout, aby získala záminku k další konsolidaci moci a následným represím proti svým odpůrcům – zatím byly zatčeny bezmála tři tisíce vojáků. Pochybnosti vyvolává i skutečnost, že puč se sice halil do kemalovských hesel, ale neměl jasného vůdce, chyběla mu – například ve srovnání s počátkem války v Sýrii – jakákoli podpora ze zahraničí, a co je nejpodivnější – ve srovnání s často skloňovaným vojenským pučem v Egyptě – mu zcela chyběla podpora veřejnosti. Naopak, stále více zpráv naznačuje, že se lidé v ulicích pučistům vzepřeli. Před třemi lety se proti Erdoganovi v ulicích postavily stovky tisíc lidí, dnes snad nikdo… A pokud odmítneme spekulace o „false flag“ operaci, byl to opravdu jen neuvěřitelně špatně připravený puč, jehož prostí účastníci si prý mysleli, že je to jen cvičení, nebo faktický obraz reálných schopností turecké armády, která po letech čistek ztratila svou někdejší moc i schopnosti?

Erdogan už ze setrvačnosti vinu za pokus o převrat svalil na Fethulláha Gülena, který vše popřel, nicméně svůj význam má už jen to, jakým směrem Ankara vůbec ukázala – Gülen totiž žije v exilu ve Spojených státech. V době, kdy turecká provládní média z nedávného teroristického útoku na istanbulském letišti viní americkou CIA, lze předpokládat, že vlna oficiálního antiamerikanismu coby msta za „vměšování do tureckých záležitostí“ bude pokračovat. Zatím posledním krokem je v tomto směru zablokování americké letecké základny v Incirliku, jíž turecká vláda odpojila elektřinu.
Současně ale Erdogan po potlačení puče získal podporu nejen Západu, který ho jinak v poslední době stále jen kritizuje, ale i všech regionálních mocností (a z přežití svého sponzora se raduje i syrská opozice). Faktem je, že destabilizace Turecka by mohla mít zdrcující dopad nejen na Blízký východ, ale i na Evropu, přičemž případný chaos v zemi na hranicích mezi Evropou a Asii by ze všeho nejvíc prospěl hlavně Daeši a dalším teroristickým organizacím, jimž se právě v chaosu a bezvládí daří nejlépe.

Z Recepa Erdogana, boxera, který v důsledku své vlastní politiky ještě nedávno visel v „provazech“ mezinárodní izolace, se tak zničehonic stává politik, jemuž svět plácá po ramenou.

Je už jen ironií osudu, že zatímco lze potlačení puče opravdu obecně považovat za „vítězství demokracie“, pro zbytky demokracie v Turecku je to spíš rána z milosti. 

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami